Vztah EU a Evropy je vytvářen uměle (Komentář)

Ve většině diskusí (laických ale i odborných) o EU se vzájemně zaměňují dva termíny a to Evropa a Evropská Unie. Ti, kteří za současné situace uvažují o případném vystoupení své země z EU, musí počítat s tím, že na své racionální argumenty často dostanou jenom plané emocionální odpovědi. Za tu nejméně racionální považuji odpověď typu: Česká republika by vystoupením z EU přestala patřit do Evropy. Tuto odpověď většinou diskutující považují za definitivní a považují ji za natolik silný argument, že proti němu nelze nic namítnout. Je to však jeden z „argumentů“, který zpochybnit lze a který jenom ukazuje na slabiny obhajoby samotné existence současné podoby EU.

EU či Německo? "Hamletovská" otázka pro německou kancléřku. Ráda na ni odpovídá termínem Evropa.

Není pochyb o tom, že by Evropa existovala bez EU, ale mohla by EU existovat bez Evropy? Představitelé EU i některých silných evropských mocností, kterým z pochopitelných důvodů současný model EU vyhovuje, jakoby si tu poslední část výše uvedeného souvětí ani nepřipouštěly. I v jejich projevech[1] je budoucnost EU především spojována s Evropou, takže se posluchač mylně domnívá, že koncem EU by automaticky skončila existence celého kontinentu. Znovu bych však chtěl zdůraznit, kdo tuto tezi (propojující dvě logicky nepropojitelné části) hlásá. Jsou to lidé, kteří mají ze současného modelu EU svůj osobní prospěch a v jejich řeči se akcent na budoucnost celého kontinentu jeví jako parafráze hesla, které jsme byli zvyklí vídávat v prvomájových průvodech: „S Evropskou Unií na věčné časy a nikdy jinak“. Přidejme k tomu obvyklé strašení novou světovou válkou a to když od představitelů EU slýcháme to stokrát omílané – díky EU Evropa od konce druhé světové války[2] nepoznala válečný konflikt. To tvrzení však opomíjí fakt, že už v té době existovala nadnárodní organizace (Společnost národů), která sama nedokázala druhé světové válce zabránit a dost možná si tu EU nárokuje úspěch, který by docela určitě mohl být šťastnou souhrou historických událostí.[3]

Tak jsme si zvykli posuzovat současné problémy, které se na evropském kontinentu odehrávají[4] optikou vztahu k EU. Odpůrcům současného modelu EU, který se stále více ukazuje být dlouhodobě neudržitelným, bývá dávána nálepka europesimista, proti čemuž se obvykle staví tzv. eurooptimismus. Chápejme však tyto dva pojmy na pozadí vztahu k současné podobě EU, pak totiž tzv. eurooptimisté představují takový směr, který se kloní k současné podobě EU a naopak usilují o její ještě větší centralizaci. Eurooptimisté pak nepřipouštějí jiné podoby EU, než je plně centralizovaná Unie s hustou institucionální sítí.[5] Naproti tomu europesimisté v současnou podobu EU nevěří a nabízejí jiné modely EU.[6] Nikterak se netajím tím, že je mi blízký ten druhý přístup. Nevýhody současného fungování EU vidím v tlaku na legislativu jednotlivých členských států a v pozvolné nadřazování legislativy EU formou vzniku nových institucí (tzv. regulačních orgánů),[7] které si budou uzurpovat čím dál tím více pravomocí.[8] Dále v pomalé účinnosti současné evropské legislativy, kdy se účinnost směrnic a nařízení českého občana dotýká až s několikaměsíčním zpožděním a navíc se centrálním rozhodováním v Bruselu zcela opomíjí aktuální realita v členských zemích, které by si byly jinak schopny pomoci sami. Opět se tu nelze zbavit dojmu z nedávných časů, že EU de facto uskutečňuje skryté centrální plánování. Rozhodování o podstatných otázkách fungování Unie ovšem probíhá mimo institucionální rovinu a zdá se, že parlament či rada tak slouží jako nástroj realizace rozhodnutí vzniklých v jednání Merkelová – Hollande, nebo v rámci tripartity „nobelistů“[9] (Rompuy, Barroso, Schulz).  

Jak kdosi prohlásil EU je jenom projekt, to ovšem nemění nic na tom, že jeho nastavení musí nutně vypadat tak, jako je tomu v současnosti. Naopak slepá a nebojím se říci, až fanatická oddanost současné podobě Unie vytváří mezeru mezi ní a Evropou. Dost možná, že si to ti horliví zastánci plíživé unijní centralizace uvědomují a křečovitě se snaží držet mýtus závislosti kontinentu na existenci Unie. Jejich křečovitá snaha je však závislá na tom, jak dlouho to obyvatelé evropského kontinentu vydrží. Současná nechuť Ukrajinského prezidenta k připojení se k EU a horlivé snahy jejích představitelů o jeho přemluvení, jenom ukazují, do jaké fáze se současná EU dostává. A co ti, kteří z řad laické veřejnosti slepě papouškují „eurooptimistická“ hesla? Není daleko doba, kdy se to současné křečovité udržení současné podoby Unie dotkne i jejich existence.[10]  Možná jim prozatím stačí, že mohou relativně volně[11] cestovat po zemích EU, ale to je na obhajobu existence aktuální podoby Unie dost málo, zejména pokud ten zbytek (tj. byrokratická nařízení, neprůhledné rozhodovací procesy atd.) začíná ohrožovat každodenní potřeby běžného občana Unie.  

[1] Viz. projevy Barrosa či Merkelové.

[2] Velmi často se tímto argumentem ohání Merkelová a nevím, zda úmyslně či neúmyslně přitom vynechává studenou válku, která možná nebyla ozbrojeným světovým konfliktem v pravém slova smyslu, ale své důsledky i pro Evropu měla také.  

[3] Např. Rusko i Německo měli po skončení studené války své vlastní vnitrostátní problémy. V případě Německa  nerovnost mezi bývalým východním Něm. a západním.

[4] Jejichž příčinou by mohla být samotná EU.

[5] Jakožto dědictví předchozích nadnárodních celků (Římská říše, Hansa, Německý spolek, Rakousko – Uhersko atd.).

[6] Celní unie, Unie s některými společnými oblastmi např. společná obranná politika.

[7] Pro energetiku, finančnictví, elektronické komunikace a kdo ví, pro jaké další oblasti v budoucnosti.

[8] V zájmu centrální regulace.

[9] Když už jsem tu prezentoval to strašení válkou. V rámci udělení Nobelovy ceny za mír, byla orgány EU a Evropským fórem mládeže uspořádaná soutěž, kde děti a mladí lidé měli obrázkem či písmem vyjádřit téma  - Co pro mě znamená mír v Evropě. Čtyři výherci vzešlí z výběru poroty a Facebookového hlasování (zde můžeme být velmi skeptičtí o formě hlasování) se zúčastnili slavnostního předání Nobelovy ceny v Oslu.

[10] Např. ve formě celounijního soukromého práva.

[11] V Rakousku a Německu bych si tím nebyl tak jistý.