Kyperská cesta nemusí být tak výjimečná, jak nás přesvědčují

Snad jenom idealističtí, evropští byrokraté věří v princip svobodného a samočinného trhu, který se řídí pouze poptávkou a nabídkou. Konkrétně v bankovním sektoru se ukazuje, že tomu tak není. Zkrátka bankovní produkty, o které trh nemá zájem, jsou opětovně klientům nabízeny, jako novinka. Zná to asi většina z nás, když jej několikrát denně bombarduje jeho banka s nabídkou zaručeně výhodného produktu (obvykle půjčky). Připomíná to supermarket, který přelepuje etikety potravin s prošlou záruční dobou a zpětně je pak prodává „se slevou“. Je evidentní, že eskalující situace na Kypru (který byl až donedávna považován za daňový ráj) je předzvěstí mnohem větších problémů, než se v současné době zdá. Nemohu si pomoci, ale za tou Kyperskou situací (v pozadí) tak nějak intuitivně vidím osobu francouzského „Jánošíka“ prezidenta Fracoise Hollanda.

Padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina.

Když hovoříme o současných problémech evropské ekonomiky, jsme na pochybách, kde začít? Mělo by to snad být u evidentně nefunkční evropské měny, do které však už bylo „nalito“ tolik finančních prostředků, že dnes už nikdo není ochoten se ji reálně zbavit? Či u situace, kdy za nezodpovědnost druhých doplácejí ti zodpovědní? Anebo snad máme začít u prostého faktu, že jsou racionální kroky často nahrazovány politickými rozhodnutími, která nikdy nebudou tak zásadní, s ohledem na snahu zavděčit se voličům?[1] Ono možná se stačí spokojit s tvrzením, že všechny zde nastíněné problémy (nepochybuji, že jsem zde uvedl jen ty pro ekonomickou sféru nejpalčivější[2]) dohromady vytvářejí jedno velké pomyslné závaží, které Evropu ještě hlouběji stahuje do bažiny ekonomické (či dnes už možná sociální) krize. Ta situace na Kypru však ukazuje ještě jeden problém. Všimněte si, jak se po zveřejnění opatření kyperské vlády strhla lavina nejrůznějších rádců, o jejichž objektivitě můžeme směle pochybovat. Jakoby zcela mimo stáli ti obyčejní kyperští střadatelé, kterých se změny v bankovním systému dotknou dříve či později.[3]

Pojďme raději diskutovat o smyslu kontrolních mechanismů

Kdo je skutečně odpovědný za finanční (dluhovou) krizi, která teď hýbe Evropou. Jsou to dlužníci, anebo věřitelé? Pro zjednodušení si představte někoho, říkejme mu třeba pan Novák, který půjčil určitou sumu peněz panu Vackovi. Po určité době se pan Vacek dostal do ekonomické tísně a nebyl schopen dluh splatit. Z hlediska laického pan Novák půjčil vlastní peníze a riziko, že mu pan Vacek obnos nevrátí, se dotýká jenom jeho. Jak se ale situace promění, když by peníze, které pan Novák panu Vackovi půjčil, nebyly jeho. Dejme tomu, že pan Novák je představitelem nějaké organizace a disponoval určitou finanční částkou, složenou např. z členských poplatků. Bankovní systém je založen na podobné důvěře, jako té, s níž jednotlivý členové vložili do společné kasy organizace určitý obnos a vybavili pana Nováka právem disponovat těmito penězi. Zatímco pan Novák by se po takové situaci musel skrývat, protože by ho minimálně čekal nářez od okradených členů organizace, banky mají za sebou státní garance a jak je vidět na příkladu Německa a Francie i celou armádu politiků, kteří jim zajistí případné finanční kompenzace i kdyby to ohrozilo stabilitu několika dalších států. Taková banka se tak málokdy svým klientům zodpovídá za rizikové investice a velmi často se odvolává na vágní formulace typu: riziko byznysu. Neměla by to ovšem být právě banka, která by, řečeno laicky, si měla ověřovat komu a kolik půjčuje? A neměla by být konečným garantem nakonec centrální banka (např. národní banky konkrétního státu, nebo Evropská centrální banka), která dohlédne na poskytování rizikových půjček? Proč ovšem v současné době nesou plnou tíhu odpovědnosti nejenom dlužníci, ale i ostatní členové unie a ne také představitelé bank, kteří evidentně riskovali s penězi svých klientů a konečně jak to, že se stále nic neděje s kontrolními mechanismy, které teď evidentně nefungují, a které by v budoucnu měly těmto rizikovým půjčkám zabránit?  

  Poslední obětí evropské dluhové krize je tedy Kypr, i když člověk nemusí mít doktoráty s ekonomie, aby pochopil, že není ve skutečnosti tou úplně poslední zemí, na kterou dopadne tíha současné situace. A tak zatímco evropští byrokraté budou dál hájit svá zcela nefunkční pravidla, jednotlivé členské státy budou pomalu padat jak kostičky domina. Evropa se dál bude potácet mezi přílišnou důvěrou v samočinný bankovní trh a snahou tuhé regulace, která prospěje snad jenom úředníkům Evropské centrální banky. Nakonec se ukazuje, že to kyperské řešení, vzít bohatým a (dočasně) tak ochránit drobné střadatele nese spíš stopy francouzské superdaně. V tom kyperském podání však všechny získané prostředky stejně zhltnou dluhy. Tíha veškeré odpovědnosti tak s největší pravděpodobností dopadne zase na obyčejné obyvatele Kypru. V Evropě se totiž dál budeme tvářit, jakoby o nic nešlo a ti, kteří jsou skutečnými strůjci kritické situace, se dál budou plácat do zad, jakou že to máme skvělou Evropu.

Článek je publikován ještě před zasedáním kyperského parlamentu, který by měl o výjimečné dani (podmínce pro poskytnutí mezinárodní pomoci) jednat.  

[1] I kdyby se takové řešení objevilo, obvykle je zjemněno různými (politicky motivovanými) kompromisy a dohodami.

[2] Ne tedy všechny.

[3] Podle nynějších zpráv jsou to prozatím jenom bohatí.