Je amnestie velezradou? (Komentář)

Ústava ČR v článku 63 odst. 1 a 2 uvádí pravomoci prezidenta republiky. Mezi pravomocemi zmiňovanými v odst. 1 čl. 63, písmena j - k,  se nacházejí tyto formulace: „j) nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo- li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, k)má právo udělovat amnestii.“  Pravomoci uvedené v čl. 63 odst. 1 a 2 jsou pak takové pravomoci vyžadující ke své platnosti spolupodpis předsedu vlády, nebo jím pověřeného člena vlády (viz. čl. 63 odst. 3). V dalším odstavci se pak dozvídáme, že „za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.“ (viz. čl. 63 odst. 4). 

Ilustrační foto

Amnestie je tedy pravomocí, která podle článku 63 vyžaduje tzv. kontrasignaci předsedy vlády, nebo pověřeného člena vlády.[1] Je tedy velmi ošidné označovat amnestii (v jakémkoli rozsahu) za protiústavní akt, tak jak to činí bývalý neúspěšný kandidát na prezidenta, senátor Jiří Dienstbier. Novoroční amnestie je možná krokem nemorálním,[2] ale ne nutně nezákonným. Z hlediska morálky nelze pak než pouze konstatovat, že by si občané této země měli příště lépe (zodpovědněji) volit představitele své země. Záležitost obžaloby prezidenta republiky z velezrady je ještě o to pikantnější, že v ní nejaktivněji vystupuje neúspěšný kandidát na prezidenta. Nabízí se otázka, zda není tento krok[3] spíše populistickým gestem, předjímající super-volební rok 2014 a tudíž zda- li se za těmi řečmi o spravedlnosti a porušování Ústavy neskrývá jen další předvolební bonmot, který nejhlasitěji zazní až přijde čas voleb.  

Problém je i s termínem velezrada. Teprve od 8. března tohoto roku má čl. 65 Ústavy nové znění. V odst. 2 se praví: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.“ Opravdu lze akt, který Ústava prezidentovy (v rámci pravomocí) povoluje, označit za velezradu?[4] Nemohu zde předjímat rozhodnutí Ústavního soudu, ani to není záměrem tohoto článku, ale obávám se, že by případná žaloba na prezidenta republiky měla ohlas pouze u davu, toužícím po lynči[5]. Z právního hlediska by dokázat Václavu Klausovi velezradu[6] bylo komplikované a je velmi pravděpodobné, že by takový případ vyšuměl do ztracena.

 Myslím si, že v tomto případě lze použít okřídlené rčení, že „přání je otcem myšlenky“. Případná žaloba "dosluhujícího" prezidenta země, je populistický krok, který vychází vstříc jistě nemalé části veřejnosti, která by nehledě na zákony nejraději znovu zavedla totalitní režim v bláhovém očekávání lepších zítřků, ve kterých nebudou korupce a podvody, tedy negativní jevy, které českou politiku už od devadesátých let minulého století strhávají do bažiny marnosti. Je otázkou, zda si ti političtí reprezentanti, kteří dnes hlasitě volají po žalobě prezidenta, dostatečně uvědomují, že jednou se to může obrátit i proti nim. Je totiž otázkou zda se, ta část veřejnosti, která toto volání s povděkem přijímá, neobrátí proti těm, kteří se dnes pasovali do role lidových mluvčích, které jménem bezejmenných mas, volají po (lidové) spravedlnosti. Je to ale skutečně spravedlnost pro tyto masy?   

[1] Tohle je dost častá otázka u přijímacích zk. na práva.

[2] Tedy prezident je zodpovědný morálně. Za to ho ovšem nelze soudit na podkladě zákona.

[3] Žaloba na končícího prezidenta.

[4] Ve smyslu, který je popsán v novém znění čl. 65.

[5] Tedy nikoli po procesním řízení, v němž by se vina či nevina dokazovala.

[6] Nevztahoval by se na něj původní znění čl. 65 (konkrétně odst. 2, kde to, co se velezradou rozumí, chybí)?