Krátký dušičkový příběh

Milé děti, povím vám ten nestrašidelnější příběh, jaký jste kdy slyšeli. Dušičkový věnec v průměru od 160 – 600 Kč, malé smuteční věnečky cca kolem 98 Kč, svíčky v průměru od 17 – 55 Kč za 1ks. Ještě teď vidím ty jejich vytřeštěné oči, jak se na mě koukají z pod peřiny.

Ten příběh jsem jim pochopitelně nevyprávěl celý. Jednak se děti mají strašit v přiměřené míře a také si něco musím nechat na příští rok. Vynechal jsem cenu za benzín, cenu za využití městské hromadné dopravy, cenu za hrob (hrobového místa) a jeho udržování.

Koukám se na ta malá stvoření a ptám se sám sebe, "jestli i ona budou ochotna platit, s největší pravděpodobností mnohem vyšší ceny", v tento den. Notně si zavdám z hrnku teplé černé kávy a lžičkou ďobnu do rakvičky, umístěné ve středu talířku mezi dvěma punčovými věnečky. Děti se ještě chvějí pod peřinou, zčásti strachem, zčásti proto, že se do bytu začne vkrádat lezavé listopadové chladno. Posunu kolečko na radiátorech a za chvíli je v celém bytě příjemné teplo. Vezmu hrnek s kafem a postavím se k oknu. Leckde ještě mají na zápraží dýňové hlavy, které pomalu podléhají času. Líně usrkávám kávu a vychutnávám si pohled na pomalu padající listí. Za chvíli půjdu s těmi malými strašpytlíky ven, nasbírat kaštany a žaludy, aby si z nich mohli udělat zvířátka. On je ten strach za chvíli přejde a už je slyším, jak žadoní, abych jim pustil nějaký ze speciálních čarodějnických dílů rodiny Simpsonů, nebo nějaký film od Tima Burtona.  

Pomalu dopíjím kávu a nechám konečky svých prstů prostupovat příjemné teplo, které proudí z hrnečku, který mám v dlaních. Dívám se na lidi, kteří si vychutnávají sobotní den. Zatímco včera, v den Dušiček, byl všude samý shon, dnes je klid. Možná pár opozdilců, kteří to včera nestihli, navštíví své zesnulé, jiní tak učiní později. Pozoruji lidi, jak se prodírají napadaným listím, které jim chroupe pod nohama. Za chvíli půjdu s těmi malými nezbedy stejnou cestou. Vychutnávám poslední doušek a pokládám hrnek do dřezu. Volám na děti a přitom si oblékám kabát a beru si šálu. Potom zkontroluji, jak dobře jsou oblečené děti, otevírám dveře, jimiž na chvíli pronikne trochu chladného listopadového vzduchu. Byt zůstal prázdný a opuštěný. Všude se najednou rozhostilo ticho, takové, které zůstane po odcházejícím člověku.