Nejsme v pozici užitečných idiotů? (polemika s Bohumilem Doležalem)

Novinář Bohumil Doležal v článku nazvaném Mediální nestrannost u sestřeleného letadla otevírá cestu cynismu, píše: „Taky bychom se neměli utěšovat tím, že zlo je zatím daleko: světová válka nebude, teď jsou nejdřív na řadě baltské státy, Moldávie a Rumunsko, pak Polsko, Slovensko a Maďarsko, a my máme dobrou šanci vyklouznout. Bereme to za špatný konec. Vycházejme raději z toho, že úplně nejdřív na řadě jsme my. V roce 1989 se nám dostalo daru svobody, toho, co nepřesně opisujeme slovy svoboda, demokracie, lidská práva: přišli jsme k němu skoro zadarmo, vůbec si ho nevážíme a jsme dnes na nejlepší cestě ho prošustrovat. Jsme líné, vypasené a zároveň bezbranné ovce, nejchutnější kořist pro predátora.“ Díky těmto slovům si nejsem jistý, zda – li naopak stranění jedné či druhé straně události neotevírá cestu cynismu ještě většímu. Presumce viny, která platí u jedné či druhé strany, stejně tak jako představa mezinárodního jeviště ala filmové Hvězdné války (bílá strana – rytíři Jedi – EU, NATO x Temné straně síly – Rusko) v představě sluníčkových bojovníků, kteří si stále nejsou schopni připustit, že svět už dávno není bojem za vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. U Doležala je pak prazvláštní propojení slov svoboda, demokracie a lidská práva v kontrastu se štvavou rétorikou vyzívající k boji a sebeobětování se (u Doležala ovšem za ideály liberálů). Vrcholem je pak závěr celého článku, který jakoby demonstroval postoje věčných bojovníků se všemi a se vším. V článku se píše: „Ač to tak nevypadá, bojujeme o život. A nejde v první řadě o to, zda vůbec víme, proti komu bojujeme (ne že by na tom nezáleželo), ale zda vůbec víme, o co bychom měli usilovat, k čemu pracovat, za co bojovat – a čemu bychom měli být ochotni, protože jinak to v tomto slzavém údolí ani nejde, aspoň tu a tam taky něco obětovat.“ (http://echo24.cz/a/iqGb7/medialni-nestrannost-u-sestreleneho-letadla-otvira-cestu-cynismu)

"Amerika je nyní jediná světová supervelmoc a Eurasia je hlavní světová aréna. Odtud, co se stane rozložení moci na euroasijském (nad)kontinentu, bude mít rozhodující důležitost vzhledem k globálnímu prvenství Ameriky a jejímu historickému odkazu."

Někdy mám z různých diskusí (uskutečňovaných na českém internetu) pocit, že žiju v zemi samých slušných a pracovitých lidí, neboť těmi neslušnými a línými jsou vždycky ti druzí.[1] Pád malajsijského letadla je dalším z témat, které společnost rozdělují na ty, kteří nad touto zprávou rozvíjejí konspirační teorie a na ty, kteří si nad touto zprávou plivnou na to hanebné Rusko, nebo na zlosyna Putina (médii stylyzovaného do filmového Darka Vadera). Kdo dnes nesdílí všeobecnou mediální hysterii kolem Ukrajinské krize, kdo si chce užít léta (nebo zkrátka jen přežít tropické teploty) je příznivci toho či onoho tábora označen stigmatem cynika, hlupáka, vypasené a líné ovce, nebo je proti své vůli přiřazen do toho či onoho názorového tábora. Doležalův článek představuje typickou reakci názorového proudu, který vzývá k boji za demokracii, lidská práva, svobodu, ale už jaksi pozapomíná dodat, že ten reálný boj (a koneckonců i tu reálnou oběť) za něj vedou vždy ti druzí.[2] Není pochyb o tom, že Doležalovo uvažování o mezinárodních událostech zakrnělo někde v 60- tých letech, v dobách, kdy se zejména v západní části bipolárního světa odehrávaly četné demonstrace za něco a proti něčemu (někdy i proti všem a všemu), kdy byl jasně identifikovatelný nepřítel. Doležal jakoby si nebyl schopen připustit, že ti, kteří v batikovaných hadrech, vyzbrojeni představou světa coby prostoru pro novou sexuální revoluci a nový věk, jehož obrysy bude tvořit genderová rovnost, multikulturalismus, zelená politika a sociální rovnostářství už dávno navlékli konformní obleky a z kdysi alternativních témat učinili součásti ideových programů politického mainstreamu. Ty se teď pozvolna vyčerpávají a tato témata jsou při svém životě udržována uměle, jako ta jediná vize světové budoucnosti. Lidé typu Doležala se také bohužel nikdy nesmířili se stavem, kdy už dávno není jasný (tj. jasně identifikovatelný) nepřítel (tedy není jasné zlo), a tak si nepřítele vytvoří z každého, kdo nesouhlasí s představou sluníčkového světa, který přeci vždycky operoval s tím, že je především ideálem budoucnosti, že je opozicí k věčně nedokonalé přítomnosti, v níž se právě o tu budoucnost vede trvalý boj. Představy, které prezentuje Doležal, jsou tak udržovány především snahou o vyvolávání emocionálních reakcí[3] (nejčastěji strach). Jde tu o idealismus v tradičním slova smyslu, který nepostřehl, že se mezinárodní prostředí mění (blíže k realismu), že pozvolna opouští ideály, které si tito tradiční idealisté téměř zbožštili. Je nebezpečné, když za jedinou cestou, jak tyto ideály v mezinárodním prostředí ještě udržet ve hře, považují idealisté válečný konflikt.

Vstupujeme do další fáze mezinárodní honby za zdroji?

Doležal se plete v tom, že je současná situace primárně bojem o ideje (nebo ideály[4]). Právě ona totiž ukazuje, že se vracíme zpět do starých známých realistických kolejí (s novými aktéry mezinárodního prostředí a honbou za zdroje plynu a ropy – možná i nadvládou nad zdroji informačními toky), do nové fáze geopolitických strategií, kterou koneckonců předvídal i Brzezinski v knize Velká šachovnice, kde píše: "Amerika je nyní jediná světová supervelmoc a Eurasia je hlavní světová aréna. Odtud, co se stane rozložení moci na euroasijském (nad)kontinentu, bude mít rozhodující důležitost vzhledem k globálnímu prvenství Ameriky a jejímu historickému odkazu." (Brzezinski, Z.: Velká šachovnice, nakl. Mladá Fronta, Praha 1999, str. 194).  

Ve dnech 29 – 30. května 2014 se ve Washingtonu konalo shromáždění atlantické rady NATO, jejíž hlavní heslo znělo - Směrem k Evropě jednotné a svobodné (Toward a Europe Whole and Free).  Z účastníků shromáždění jmenujme Johna Carryho a viceprezidenta Joe Bindena, senátora Johna McCaina, Madeleine Albright, Zbignieva Brzezinského nebo za EU José Manuella Barrossa. Českou republiku reprezentovali dva ministři obrany. Jeden bývalý, Alexandr Vondra, a jeden současný, Martin Stropnický. Hlavním tématem setkání se však staly události na východě Evropy.[5] Není náhodou, že diskusi opanovali největší oslavovatelé expanze EU, NATO (Kerry, Barrosso) a vojenské agrese na cizích územích (Binden, Vershbow).[6] Na oficiálních stránkách setkání Atlantické rady se píše: „Tato dvoudenní konference bude k poctě historických milníků, které ukuly silnou a prosperující Atlantickou komunitu a prozkoumaly ty nejnaléhavější výzvy pro realizaci jednotné a svobodné Evropy. Tato vize po dvě desetiletí úspěšně realizovaná ve dvojstranné transatlantické strategii byla zpochybňována jak zevnitř od současných členů NATO a EU, tak i agresivními akcemi Ruska. Vůdci a experti se sejdou v ústředí Rady, aby prodebatovali příležitosti a výzvy na evropském východě a jihu s cílem prozkoumat obnovení společného transatlantického přístupu.“[7]  Tony Cartalucci ve svém článku ještě připomíná Kerryho slova, která na setkání zazněla: „Naši evropští spojenci s námi strávili déle než 20 let při práci na integraci Ruska do Euro-atlantické komunity.“ [8] Pokud máme brát slova, kterými se setkání zaštiťovalo a Kerryho vyjádření vážně, pak v současné vypjaté krizi na Ukrajině nelze spatřovat nic jiného než jenom snahu o integraci EU a NATO do oblastí ruských geopolitických zájmů, integraci, která nebude hledět na případné oběti. Tato integrace (západních struktur) je motivována docela jinak[9] a jak směšně vedle toho zní Doležalův pohled na stávající situaci „Z nejistoty se v politickém světě rodí horečná potřeba jednat: jednat má a chce USA, EU jako celek i Německo zvlášť, Rusko, „separatisté“. Nejspíš bude připuštěna i Ukrajina. Všichni by teď měli zasednout nad mrtvolami 298 cestujících jako farmáři s čuňaty v orwellovské hospodě, a nakonec si padnout do náruče. Rodí se projekt obří konference mnichovského typu, v němž se zúčastnění svorně postarají o to, aby se ruský vlk najedl a ukrajinská koza ne že by zůstala celá, ale alespoň by hned nechcípla. Pokud bude konference úspěšná, pohltí sestřelené letadlo oceán ústupčivosti, drzosti a indolence, zavře se nad ním voda. Člověk z toho má pocit marnosti, bezmoci a beznaděje, zvlášť když sám má jen malou šanci ovlivňovat vysokou politiku a navíc žije v nevelké a nepříliš vlivné zemi. Úplně bezmocný však není.“[10] V kontrastu s prohlášením J. Kerryho  „Pokud chceme Evropu, která je jak jednotná, tak svobodná, pak musíme okamžitě se značnou mírou naléhavosti udělat společně více, abychom zajistili, že evropské národy nebudou s většinou své energie závislé na Rusku. Ve věku nových energetických trhů, ve věku strachu z globální klimatické změny a z přetížení uhlíkem, bychom měli být schopni spěšně přijít se schopností, s níž budeme moci učinit Evropu méně závislou. A pokud to učiníme, tak to bude jeden z největších samostatných strategických pokroků, jaké se nám tu vůbec mohou podařit. Můžeme zařídit větší energetickou nezávislost a pomoci diverzifikovat energetické zdroje dostupné na evropských trzích, a můžeme tak expandovat energetické infrastruktury po celé Evropě, a můžeme vybudovat kapacity skladování energie po celém kontinentu.“[11]

S Doležalovým textem také nelze souhlasit v tom ohledu, že bychom v současné situaci nebyli bezmocní (viz výše cit. text). Právě naopak nás žabomyší války, které se dnes odehrávají ve virtuálním prostoru internetu, uvrhávají do stále větší bezmoci. Tam, kde bychom měli uvažovat o roli, kterou bude Česká republika v mezinárodním prostředí opanovaném reál politikou, hrát, dnes suplují emocionální představy a klišé fráze o potřebě nepolitické politiky ne vzdálené iluzivním snům generace hippie a hysterické reakce novodobých válečných štváčů, kteří válku znají tak možná z počítačových her. Právě díky nim všem jsme dost možná všichni vrženi do role užitečných idiotů, kteří svou nemožností zachovávat nestranný postoj (třeba i z vlastního přesvědčení), se stávají nechtěnou součástí žabomyších válek, jejichž hlavními zbraněmi je osobní (převážně verbálně agresivní) osočování, podezírání z manipulace i štvavá propaganda řinoucí se z obou stran. A někde v těchto žabomyších válkách pozvolna umírá zdravý rozum i kritické myšlení. Dost možná jsou to jedné z další, méně viditelné[12] celosvětové krize, krize ducha. Tuto krizi považuji v opozici k Doležalově textu za mnohem závažnější zlo, proti kterému je třeba se bránit. 

[1] Jakoby se zpět vracel moment, jehož konec poněkud optimisticky ohlašoval v úvodní pasáži Rizikové společnosti Ulrich Beck (a která do určité míry odpovídá i Doležalově postoji v citovaných místech jeho článku): „Pro veškeré utrpení, pro veškerou bídu a násilí, jež lidé působili lidem, tu dosud existovala kategorie „druhých“ – Židů, černochů, žen, azylantů, disidentů komunistů atd. Na jedné straně tu byly ploty, tábory, městské čtvrti a vojenské bloky a na straně druhé straně vlastní čtyři stěny – reálné i symbolické hranice, za něž se mohli stáhnout ti, jichž se to netýkalo. To vše dál existuje, a po Černobylu už zároveň neexistuje. Je to konec „druhých“, konec všech našich dokonale vypěstovaných možností, jak se distancovat, konec, který nám dalo radioaktivní zamoření.“ Beck, U.: Riziková společnost, nak. Slon, Praha 2011, str. 9. Nečiní se dnes z této nemožnosti se distancovat nástroj politické a mediální manipulace?

[2] Lidé typu Doležala svůj boj vždy vyjadřují pouze v symbolické rovině. Je to podobné, jako vyjádřením podpory našich vojáků na zahraničních misích formou nošení trička s nápisem „Podporuji naše vojáky“ (která podle Idnes nebyla zřízena armádou a podpořil ji pouze šéf generálního štábu Vlastimil Picek - viz http://zpravy.idnes.cz/cesi-budou-moci-prispet-rodinam-padlych-ci-zranenych-vojaku-pqu-/domaci.aspx?c=A090318_164353_domaci_jw  

[3] Všimněme si, jak ze slovníčku těchto obhajovatelů demokracie, lidských práv a svobody pozvolna mizí představy o budoucím mírovém uspořádání světa. A tak ti, kteří ještě před několika měsíci pěli ódy na mírové poselství nadnárodních organizací, jsou dnes nejhorlivějšími zastánci válečného konfliktu (jakožto jediného možného řešení krize na Ukrajině).  

[4] Je otázkou, zda terminologicky těžce definovatelné pojmy jako svoboda, lidská práva a demokracii už nepovažovat za ideál.

[5] V seznamu účastníků nenajdeme ani zástupce Ukrajiny a ani Ruska.

[6] http://www.salon.com/2014/02/25/is_the_us_backing_neo_nazis_in_ukraine_partner/

[7] http://www.atlanticcouncil.org/events/upcoming-events/detail/toward-a-europe-whole-and-free Český překlad cit z http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/4301-tony-cartalucci-ukrajina-a-bitva-o-plynovod-jizni-proud

[8] Cit z http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/4301-tony-cartalucci-ukrajina-a-bitva-o-plynovod-jizni-proud

[9] Mnohem čitelněji.

[10] http://echo24.cz/a/iqGb7/medialni-nestrannost-u-sestreleneho-letadla-otvira-cestu-cynismu

[11] Cit. z http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/4301-tony-cartalucci-ukrajina-a-bitva-o-plynovod-jizni-proud. Originál Kerryho vystoupení na http://www.atlanticcouncil.org/events/past-events/keynote-remarks-by-secretary-of-state-john-kerry

[12] A pro mainstreamová média méně atraktivní