Zvítězili v Británii extrémisté? (Komentář)

„Británie už zkrátka není taková, jaká kdysi bývala,“ povzdechne si anglický lord a usrkne si trochu Sherry, jejíž chuť mu alespoň na okamžik připomene zlaté časy britského impéria. To lordovo povzdychnutí je ovšem třeba chápat v širších souvislostech. V intencích knihy The Broken Compass britského novináře Petera Hitchense lze tvrdit, že nejenom v Británii, ale v celé EU sílí hlasy hodnotově zmateného liberalismu, ve své podstatě podporujícího vše protizápadní, vytvářející identitu pseudo-evropskou (jak nazvat uměle vytvářenou identitu občana EU, jež je prezentována jako identita „evropské tradice“), která jenom demaskuje svůj globalizační charakter. Tento nový trend, jehož pilíře tvoří multikulturalismus, gender, zelená politika a co nejširším způsobem definovaná oblast lidských práv, se pomalu stává kánonem, relativizujícím hranice mezi pravolevým (konzervativním a liberálním) politickým spektrem, mezi západem a východem. Nejenom Británie v takto nastaveném prostředí relativizující původní evropské (rozuměj především západní) hodnoty ztrácí svou tvář. V souvislosti s tímto trendem se objevuje ještě jeden jev, který demaskuje ušlechtilost tohoto hodnotově vyprázdněného liberalismu. Ti, kteří nás ještě včera utvrzovali v demokratičnost svých idejí a v mírovou podstatu liberální koncepce mezinárodního prostředí, dnes každého, kdo nesouhlasí, automaticky označí za extrémistu, nacistu, xenofoba, nacionalistu, populisty či člena krajní pravice bez nároků na vyjasnění těchto termínů a argumentaci důvodu jejich užití. 

Už samotná existence britské strany UKIP a ostré vystupování jejího předsedy Nigela Farage na půdě EP jsou věčným liberálům, kteří svým uvažováním o světě zakrněli v divokých šedesátých létech, v dobách sexuální svobody, drog, new age a relativizace hodnot svých rodičů a prarodičů (rodina, tradice, vzdělání, práce, náboženství atd.), trnem v oku. Zatímco mnozí jejich vrstevníci už dávno svlékli batikované hadry a oblékli konvenční obleky, tito věční rebelové vedou dál svůj permanentní boj, i kdyby si toho, proti komu jej vedou, nebo to, za co jej vedou, měli vymyslet. Abychom si však rozuměli, nenalezneme je jenom mezi liberály (u nás pouze ve stranách tíhnoucích k „levici“), ale objevíme je mezi konzervativci, kteří si na konzervatismus (ve smyslu E. Burka) vzpomenou až těsně před volbami. Tito věční hippie vedou svůj boj za relativizaci hodnot vyvoláváním strachu[1] (klimatické změny, zločinnost, závadnost potravin, sociálně vyloučené lokality, ohrožení sociálního státu atd.) a bobtnajícím byrokratickým aparátem, jehož zásahy (regulace, zvyšující se daně, zvyšující se ceny atd.) jsou prezentovány jako jediný možný způsob a v neposlední řadě nálepkováním termíny, které si volně vykládají po svém a které se velmi hodí do zjednodušujícího mediálního modelu pokrokových liberálů a zpátečnických konzervativců.

Imigrace je velkým problémem nejenom Velké Británie, což si ostatně uvědomují i liberálně založení politici v jednotlivých členských státech EU i v samotné Unii. Jejich představa imigrantů se však radikálně rozchází s realitou. Nejde přeci většinově o akademiky, lékaře, intelektuály, kteří odcházejí za lepším živobytím, schopných se přizpůsobit pravidlům hostitelské země. Pozvolné rozmělňování suverenity jednotlivých členských států EU a jejich přesouvání na unijní instituce činí z imigrace slepou skvrnu liberálního přístupu, na kterou existuje podle jeho dogmatických zastánců jen jediné řešení v podobě finančních injekcí do institucí, které problém mají řešit. Tu solidaritu, kterou liberálové tak okatě hlásají, vždycky platí někdo jiný. A tak finančně naočkované instituce se dál snaží řešit problém, jehož kořeny hledejme v liberálním protizápadním postoji (multikulturalismus, globalismus), snažící se šířit demokracii (v liberálním podání, chápanou jakožto globální ideologie, "zabalenou" do příslibů ekonomické prosperity) i tam, kde se ji kultura nezápadního státu tvrdošíjně vzpírá. 

Nacionalismus jako reakce na absolutismus nebo reakce na pozvolnou ztrátu identity v globálním kadlubu?

Bezhodnotový liberalismus pojem národ snižuje na pouhý historický relikt 19. století, na umělý konstrukt, jehož existence ohrožuje samotné základy liberální představy "plochého světa", jako jediné možné vize budoucnosti. Nacionalismus lze ale také chápat jako reakci na absolutistickou monarchii, nebo v případě malých států také jako reakci na mnohonárodnostní celky řízené štědrým byrokratickým aparátem spravovaným centralistickým způsobem. Britové si uvědomují, že se s jejich zemí děje zásadní proměna, že se děje zásadní proměna i s jejich britskou identitou. Jejich odpověď v podobě úspěchu UKIPu však není tatáž, jakou poskytují Francouzi (rozuměj tatáž radikální jako v případě vítězství Národní fronty). Britská reakce je do určité míry reakcí na proměnlivou politiku nejenom současného premiéra Davida Camerona (Konzervativec), která je z velké části motivována podbízení se i tradičním voličům Labouristů, jejíž coll podoba (New Labour) kdysi vyhrála volby T. Blairovi a na kterou doposud konzervativci nenacházejí adekvátní odpověď.  

Zvítězili tedy v Británii extrémisté, jak se nás snaží přesvědčit (sic liberální) média, nebo vyhrál odpor k liberálnímu projektu a k vyprázdněnému konceptu EU?[2] Nezvítězila v Británii nakonec touha po návratu reálné a pragmatické politiky, stojící v přímém rozporu v současném pseudo-ideologickém boji o moc a posty? Není nakonec britská volba zosobněním občanské bezmoci? Snahou o boj proti vyprázdněné politice, která už dávno nereflektuje britské zájmy (natož zájmy obyčejných Britů) a místo toho jim bývají podsouvány zájmy mocenských elit či zájmových skupin? Do jaké míry se UKIPu[3] podaří naplnit toto očekávání obyčejných Britů je zatím ve hvězdách. Nicméně ten první „políček“, který dostává liberální ideologie je zatím přijímán jenom jako drobné pošťouchnutí, které nebude mít dlouhého trvání. Svět se však mění a ti, kteří ještě včera tleskali liberálním snům o svobodné společnosti a mezinárodním prostoru, kde se konflikty budou řešit spoluprácí nadnárodních celků, už pomalu začínají procitat. Snad proto, že ty sny se začínají měnit v obludné noční můry. Bohužel je nutné jedním dechem dodat, že skutečná konzervativní alternativa vyprázdněnému liberálnímu konceptu v současné době chybí.

[1] Jak ve své knize připomíná Hitchens (viz Hitchens, P.: The Broken Compass – How British Politics lost its way, Continuum International Publishing Group Ltd., 2009,  příp. Hitchens, P.: The Cameron Delusion, Continuum Publishing Corporation, 2010).  

[2] Není už nic, co by mohly nabídnout, kromě vyvolávání strachu a odpovědi na něj v podobě pomalu omílajících se frází.

[3] V budoucnosti se teprve ukáže, zda nejde o stranu, která svůj úspěch odvozuje od módní vln nebo dokáže vytvořit nějaký nový politický koncept, představující reálnou alternativu.