Přestávám českému voliči rozumět a asi nejsem sám (Glosa)

„Už aby ti darebáci šli do p….e!“ Vykřikovala před třemi dny na ulici v jednom nejmenovaném moravském městě jedna jeho postarší občanka. Dnes je dobojováno a s těmi darebáky a jejich případným odchodem do míst, kam nás každý posílá, ale málokdo tam skutečně byl, si nejsem tak moc jistý. Koblihy, káva a předvolební guláše možná ještě putují zažívacím traktem, aby se nakonec proměnily v pouhý produkt metabolického procesu odplavený potrubím kamsi do propadliště dějin. Jaký to symbolický konec poněkud podivných voleb, na jejichž začátku byl hněv, který teď, ve světle volebních výsledků poněkud ztrácí svůj smysl.

Jak se teď asi tváří ta hrdinka jednoho dne, o které jsem psal v úvodu tohoto článku? Je se svoji volbou spokojená, nebo ten její výstup na ulici a za bílého dne byl posledním gestem jejího podivného hrdinství, aby se třeba v ony osudné dny voleb rozjela někam za vnoučaty a aby pak po návratu zase nadávala na nové poměry? Nevím a přiznám se, že přestávám takovému chování rozumět. Nejsem sám, nejsem ani první a ani poslední.

Nepochybuji o tom, že se za chvíli pod článkem objeví jedovaté narážky typu, „lidé si zvolili to, co chtěli“ a tenhle článek je zcela zbytečný. Možná snad budu podezírán z mrzutosti z nezvolení kandidáta, kterého mi ctěný kritik přisoudí. Ostatně jak prezidentské, tak i tyto volby ukazují, že osobní osočování, nadávky a urážky těch, kteří si dovolí mít jiný názor nebo si dovolí pochybovat, se už natrvalo usídlily v předvolebním a krátce povolebním „folklóru“ této země. Můj článek je motivován údivem. Mělo nějaký smysl nadávat na koaliční strany? Mělo smysl hovořit o politických dinosaurech, darebácích, lumpech, zkorumpovaných a svoloči? A hlavně, mělo smysl se v předvolebním období vzájemně osočovat[1] a nadávat si? Ptám se, abych pochopil, ale zdá se, že podivnému chování českého voliče, který o změnách pouze tlachá po hospodách a na ulicích, nelze porozumět. Třeba je to tím, že jsme stále ještě nezralou společností, kterou lze nakrmit kafem, koblihami a sliby o lepších zítřcích. Nevím, protože jsem si pro sebe zakázal o těchto věcech přemýšlet. Koneckonců jedno přísloví říká pregnantně, že „kdo chce kam, pomozme mu tam“ a tak nelze stejně nic jiného dělat, než výsledek voleb respektovat a tajně doufat, že ta změna, kterou strany slibovali, se odehraje a snad to bude ku prospěchu všem těm, kteří neseděli doma a šli k volbám.  

[1] V blozích a diskuzích.