Strašení a prezentace odstrašujících příkladů jsou trvalou součástí politiky snad už od antických dob. Tak např. tyranobijci kdysi strašili občany antické Polis návratem tyranů, římský senát a císařové návratem diktátorů, či rozvrácením říše od barbarů atd. Dnes nás v předvolebním období straší Komunisty, ale po volbách nás třeba zase budou strašit pravicí. Za tím strašením však nehledejme nic jiného než jen touhu po zajištění trvalosti moci. Přízeň voličů je nestálá a ti, kteří slibují změnu, si nikdy nemohou být jisti, že svým slibům dodrží.[1]
Jak naivní je víra některých občanů v radikální změnu současných poměrů. Cožpak těm, kteří se dnes obracejí ke komunistům, jako k novým Blanickým rytířům[2] nedochází, že jakákoli radikální změna musí být nutně vykoupena radikálními kroky, které se v konečném důsledku mohou obrátit proti těm, kteří dnes tleskají předvolebním slibům o lepších zítřcích. Jakákoli jiná varianta by totiž nutně vedla k nesplnění těchto slibů a k možné nepřízni větší části voličstva. Už dnes od stran, které se opájejí předvolebními průzkumy, slyšíme strašení soudobými poměry a je otázkou, jak moc dlouho po volbách jim toto strašení vydrží. Český volič je zkrátka podivný. Dnes volí, aby zase zítra mohl nadávat na poměry. Tkví základy aktuálních problémů České republiky jenom ve špatné politické kultuře?[3]
Myslím si, že nejlépe aktuální předvolební situaci ilustruje jeden starší politický vtip. Babička uklouzla na chodníku a upadla. V tu chvíli k ní přiskočil jeden z kandidátů politické strany, který právě přicházel na předvolební mítink a pomohl jí vstát. Babička poděkovala, ale zároveň se mu chtěla nějak odvděčit. „Ale babi, to máte jednoduché, až budou volby, tak mi prostě dáte svůj hlas.“ Babička se na politika podívala a říká mu, „no, to se vám povedlo, cožpak jste si nevšiml, že jsem spadla na záda a ne na hlavu?“
Klidné přežití žabomyších předvolebních sporů, přeje autor.
[1] Tak jako tomu bylo i u výše citovaného projevu V. Havla, konkrétně v jeho dalších částech, kde se např. píše: „Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.“ (cit. dlehttp://www.ireporter.cz/2009/04/27/dokument-z-projevu-vaclava-havla-v-prosinci-1989/)
[2] Jaksi se zapomíná, že jako parlamentní strana i ona má podíl na současné situaci. Tedy žádná strana, která by jen mlčky pozorovala dění po roce 1989. Strana však dovedně využívá současného chybění adekvátní alternativy k současnému politickému maistreamu, neboť i nově vzniklé stran a hnutí byť se prezentují jako takováto alternativa jde o marketingový tah.
[3] Snad dobře to ilustruje tato anekdota: „Víte, já už jsem v tomto ústavu čtyřicet let a vím, že v každé době jsou tu skuteční a neskuteční blázni,” sděluje zasloužilý psychiatr novinářům. „A jaký je mezi nimi rozdíl?” zazní otázka. „Podstatný,” ochotně vysvětluje odborník. „Zatímco ti neskuteční blázni tu zůstávají bez ohledu na vývoj situace venku, ti skuteční se po určitých politických zvratech stávají politiky!”