Evropa se v mezinárodním prostoru pohybuje jako slon v porcelánu

Není to tak dávno, přibližně měsíc či dva měsíce zpátky, co různí představitelé EU začali vyjednávat obchodní dohody s Čínou. Nedávné zavedení antidumpingových poplatků na čínské solární panely a nejistota kolem možného příchodu čínského operátora na evropský trh ukazují, na jedné straně nejednotu EU v oblasti mezinárodního obchodu, na straně druhé nadvládu evropské byrokracie nad aktuálními potřebami evropské ekonomiky a evropského hospodářství. V následujícím Komentáři se budu zamýšlet nad důsledky tohoto přístupu.

My v Evropě si rozumíme

Ta roztříštěnost EU v oblasti mezinárodního obchodu je dána tím, že zejména Německo a Francie hlásají na jedné straně jednotu Unie, na druhé straně se neštítí hájit si své osobní zájmy, i kdyby to celou Unii mělo stát krk. K tragičnosti celé situace pak ještě připočtěme tvrzení, které bohužel často slýcháme i u některých našich spoluobčanů, totiž, že takovýto způsob chování je nejenom legitimní, ale i opodstatnění a to ekonomickou silou těchto dvou států. Toto tvrzení je tvrzením, které zcela přehlíží jeden důležitý fakt, EU není jenom Francie s Německem, i když se tak představitelé obou států dost často chovají.[1] Do Evropy tak v současné době přichází pouze čínská ratingová agentura,[2] jako by jich Evropa neměla málo a jako by se už jednou všechny ratingové agentury (nejenom ty evropské) už nejednou v době finanční a dluhové krize, neznemožnily.   

Čína bohužel v současné době představuje pomyslný rozcestník na trhy, z nichž se zejména Francie a Německo pomalu stahují,[3] jednak kvůli své koloniální politice v minulosti (např. některé bývalé francouzské kolonie v Africe), jednak kvůli svému zasahování do vnitřních záležitostí jednotlivých států. Tu druhou oblast nádherně ilustruje současná situace v Turecku, které ještě ani není členem EU a už mu různí eurokomisaři a europoslanci radí,[4] jak má vyřešit své interní problémy.

Za tím opatřením, zavedení antidumpingových poplatků, nehledejme prosím starost o evropské blaho. Na jedné straně jde o snahu nevpustit si na evropský trh konkurenci, která je schopná, díky své levnější pracovní síle, nabídnout za nižší náklady větší objem zboží[5] a nejde jenom o solární panely nebo o telekomunikace. Tradičně drahá pracovní síla v Německu či Francii[6] by se tak musela vypořádávat s velmi silnou konkurencí, nebo by se musela chtě nechtě přizpůsobit. Na straně druhé v Evropě (možná spíše v EU) stále převládá kolonialistický duch, který se ještě stále není schopen smířit s tím, že země s rychle rostoucími ekonomikami byly ještě donedávna považovány za rozvojové. Není proto divu, že si někteří evropští představitelé pak pletou Japonsko s Čínou[7] apod.

V knihách věnovaných mezinárodním vztahům se můžete dočíst, že oblast mezinárodní ekonomie potažmo politické ekonomie mezinárodních vztahů, navrací do mezinárodního prostoru realismus, spočívající v tom (zjednodušeně řečeno), že základní jednotkou mezinárodních vztahů je stát. Lze tedy říct, že žijeme ve schizofrenní době, dohasínajících mezinárodních institucí, které dnes už více či méně plní úlohu národních fór, na kterých jsou slyšet jenom hlasy těch nejsilnějších.[8] Tento přístup EU z dlouhodobého hlediska škodí a lze ho označit za základ krize, která nás v budoucnosti stejně čeká. Ta krize bude strukturální a bude se dotýkat samotného základu EU, která dnes funguje spíše jako produkt zbytnělého byrokratického aparátu. Evropa se tak díky své naivitě působí na poli mezinárodního obchodu, který je s ohledem na současný vývoj na evropských trzích do budoucna zásadní, jako pomyslný „slon v porcelánu.“ Námluvy s Čínou, nebo s kteroukoli rozvíjející se ekonomikou, tak připomínají „tragi-frašku“, která uvrhává evropský kontinent do stále větší ekonomické nejistoty. Právě problematika neschopnosti EU respektovat globální pravidla mezinárodního obchodu a nahrazovat tato pravidla svými vlastními směrnicemi a nařízeními, ukazuje na chybějící koncept evropského projektu, s ohledem na jeho budoucí vývoj. Aby zde však nevzniklo nedorozumění, domnívám se, že ochrana vnitřního evropského trhu je legitimní, není- li však ovlivněna čistě národními zájmy konkrétních států. Koneckonců už teď dochází k tomu, že někteří členové uzavírají bilaterální dohody s Čínou, Indií a dalšími státy např. tzv. BRICu,[9] bez ohledu na „společnou“ politiku mezinárodního obchodu celé EU.   

[1] Např. volby francouzského prezidenta se odehrávali de facto na institucí EU a to samé očekávejme i u voleb na německého premiéra.

[2] http://ekonomika.idnes.cz/cinska-ratingova-agentura-dagong-v-evrope-fgu-/eko-zahranicni.aspx?c=A130607_205129_eko-zahranicni_ert

[4] http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-22817460

[5] Možná i srovnatelnou kvalitu.

[6] Jde tedy o ochranu celého evropského trhu před dumpingem? A chovají se německé či francouzské firmy v jiných zemích tak čistě antidumpingovým způsobem?

[7] http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-pacific-22811106

[8] Tyto instituce pak přestávají plnit např. funkci ochranu malých států, které dnes fungují jako tržiště levné pracovní síly a smetiště přebytků.

[9] Akronym BRIC se poprvé objevil v analytické studii investiční banky Goldman Sachs v roce 2011. Tato studie obsahovala prognózu vývoje světové ekonomiky v několika dalších letech a snad poprvé zaznamenává nástup dynamicky se rozvíjejících ekonomik Brazílie, Ruska, Indie a Číny.