Stvořili jsme hvězdu, Česťo! (Komentář ke kulturnímu fenoménu)

Je klidná letní noc a obyvatelé jedné malé země buď sní svoje velké sny, dívají se na televizi, popíjejí nebo se milují. Jen dva šílení vědci nemají tohoto večera klid. Pobíhají zmateně po místnosti, v jejímž středu se nachází lůžko, pokryté bílým prostěradlem, pod nějž vedou různé drátky a hadičky. Jen tušíme, že se pod prostěradlem nachází ženská postava, jejíž obrysy bílá látka pouze kopíruje. Celé se to až nápadně podobá klasické hororové scéně. Jeden z vědců přistoupí k velké páce a zatáhne za ní. Jakýsi přístroj se kdesi v dáli roztočí a klidná letní noc se změní v děsivé řádění elektřiny. Počasí se z minuty na minutu změní ve velkou bouřku. Blesk sjede po hlavním drátu, aby se po chvíli rozdělil a zamířil pod bílé prostěradlo. Osoba pod ním se zvedá za šíleného tance dvou bláznivých vědců. „Jak ji budeme říkat, Česťo,“ prohodí po chvíli jeden vědec ke druhému. „Říkejme ji Ornella, třeba Šti- šti- ková,“ odpoví koktavě druhý a přitom se úchylně uchechtává.

Dál už ten příběh všichni velmi dobře znáte, není potřeba jej rozvádět. Stačí sáhnout po některém z našich bulvárních plátků, abychom k tomu, zde nastíněnému příběhu, připisovali další a další řádky. Ostatně buďme bulváru "vděční", neboť je to právě on, který nám v příbězích Ornelly, Ivety a koneckonců i v „módní“ rubrice paní Františky připomíná, že jedním z nepsaných základních lidských práv je právo chovat se alespoň čas od času (s prominutím) jako hlupák. Na druhou stranu se ovšem ptejme, zda ty figurky, pan Neruda nechť mi promine, nejsou zrcadlem naší současné společnosti. Tím nechci říct, že jsme všichni jako slečna Štiková, nebo jako jiné bulvárem proslavené pseudo-hvězdy. Myslím teď na to, zda samotný fakt, že se těmto lidem od nejenom bulvárních médií dostává takové pozornosti, neukazuje na prázdnotu současné české společnosti. Očekávám, že i pod tímto článkem se dříve či později objeví kritika ve smyslu, jak to, že se zde zabývám takovými společenskými nulami a že i tato negativní reklama je reklamou. Tito kritikové, u nichž jsou věcné argumenty často nahrazovány jalovostí, zanedbávají podstatný fakt: bulvár je v Česku nejčtenějším deníkem. Vždycky si tak u těch kritik říkám, když všichni na onen bulvární plátek nadávají, proč má tak vysokou čtennost. Kdo ho tedy čte? Není v tom trochu českého pokrytectví? Stačí se projít kolem trafiky, aby si člověk udělal představu, co si lidé kupují. Bulvární deník vítězí na plné čáře, pominu- li tisk, který je distribuován zdarma.  Štiková i Bartošová, či jiné na titulních stránkách bulváru provařené „rychlokvašky“ nás sice možná štvou, ovšem počet prodaných výtisků bulvárního média neklesá.

Exhibice a pochybná sláva těchto lidí ukazuje ještě na jiný fenomén naší společnosti, totiž, že jsme společností spotřební. Tedy, že nežijeme naši každodennost, že jsem ve stavu, kdy tuto každodennost už jenom spotřebováváme, anebo o ní jenom hovoříme. Typickou ukázkou jsou témata, která v naší každodennosti přežvykujeme, aniž bychom o nich, nebo k nim říkali něco podstatného. Vezměme si třeba téma lidské sexuality. Možná už je navždy pryč doba, kdy se toto dříve tabuizované téma týkalo pouze a jenom lidské reprodukce. Jako bychom opakovali chyby antického světa, který ve svých pozdních fázích vyústil ve společenskou krizi, téma sexuality se smrsklo na to, kdo s kým, kdy, kde, jak, případně za kolik. Stránky bulvárních rubrik, ve kterých se nafukují četnými žádostmi o záchranu vztahů, pomoc při výchově dětí, pomoc v návratu sebedůvěry apod. Jako bychom se bez těch rad (které jsou dost možná spíše mediální exhibicí) neobešli a přece existovala doba, kdy si lidé museli pomoci sami, anebo vzájemně v rámci „mikro-skupin“. Bulvár je především pop koláž. To, co na titulní stránce prožívá Iveta Bartošová, může v rubrice poradna prožívat i Helena Nováková z Horní Dolní. O Heleně Novákové se však s největší pravděpodobností na titulní stránce nedočteme a to ani, kdyby udělal něco hodně šíleného.[1] Ta bulvární pop koláž vytváří a prezentuje jakýsi nový Olymp, kde se novodobí „bohové“[2] chovají hůře než obyčejní lidé,[3] ale čert ví, odkud se vzalo jejich svaté právo se takto chovat. Jsou to vlastně herci předstírající osobnost i osobitost, hrající si svoji soukromou hru na božskou slávu a úspěch, ale nejsme koneckonců my všichni takoví?

Karikatury typu Štiková, či Bartošová (nebo jiné, které dozajista v budoucnu přijdou) nelze podle mého soudu abstrahovat od prostředí a hlavně od společnosti, v níž je jim pozornost dopřávána. Zvykněme si, že žijeme ve světě, kde být normální splývá s šedou průměrností, a nemysleme si, že tento stav je symptomatický jenom pro dnešní dobu. Vzpomeňme jen na pozornost, která byla v knihách snad už od pradávna věnována šílencům a bláznům.[4] Ostatně v momentu, kdy se mi diváci (přihlížející) můžeme vysmát druhému, je sice mnohé neetické, ale i očišťující. Koneckonců to, že se tak jako pseudo-hvězdy neobjevíme na titulní stránce bulváru, je vlastně výhrou. Těmto pseudo-hvězdám totiž málokdo uvěří, že žijí normální, civilní život.[5] Není ta daň za „popularitu“, kterou tyto pseudo-hvězdy platí, nakonec větší, než výsledný zisk?

[1] S největší pravděpodobností bychom o ni četli jen v některé z nepodstatných rubrik jako o Heleně N.

[2] Pseudo- sportovci, umělci apod.

[3] I ti se mohou na Olymp dostat, stačí se s „bohy“ stýkat.

[4] Ve středověku měli i svůj svátek. Byl to den, kdy se blázen stával králem a král bláznem.

[5] Pominu-li závistivé jedince, kterým není už pomoci. Ti se obvykle nepovznesou nad svou závist k popularitě, moci i majetku, byť jde o atributy vesměs iluzivní a dočasné.