Dějiny lze přirovnat k impresionistickému obrazu nebo historické mozaice. Dokonce ani ti, kteří danou dobu zažili, nemohou podat komplexní „zprávu“ o konkrétní historické epoše, protože jejich svědectví je jenom jedním z mnoha dílů[1] skládanky. Nejhorší jsou pak ti „historici“, kteří si vezmou právě jenom ten jeden díl skládanky a interpretují jej jako celistvý obraz a tím chtějí šokovat, ano do značné míry i exhibovat, jako kouzelník, který před užaslými diváky teatrálně vytahuje z klobouku jednoho bílého králíka za druhým. Palachovu oběť nelze interpretovat bez kontextu doby. Ve své řeči Grebeníček řekl: „Ano, mám na mysli především a zejména důvodovou zprávu, v níž se navrhovatelé uchylují k svéráznému výkladu historických událostí. Jejich účelová úprava minulosti signalizuje mnohé.“[2] Máme tedy tomu rozumět tak, že Grebeníčkova teze o Palachových sympatiích k reformním komunistům, kteří, jak tvrdí „měli podporu ve všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva“, není účelovým a svérázným výkladem dějinných událostí?  Pro výše uvedené citace Grebeníček neuvádí relevantní historická fakta, o která by své tvrzení mohl opřít. Možná i z tohoto faktu vyplývá, kdo je respondentem Grebeníčkových slov. Zdá se mi (pro méně chápavé čtenáře, toto je můj subjektivní názor), že Grebeníčkova řeč mířila k ortodoxním příznivcům strany, kteří by jí tleskali, i kdyby jejím obsahem bylo tvrzení o tom, že už praotec Čech byl prvním marxistou na světě. Chybějící fakta totiž už dopředu vylučují takovou diskusi, která je postavena na argumentaci. Chci tím říct, že Grebeníček obviňuje druhé z toho, co v zápětí dělá sám. Ostatně chybějící fakta hbitě nahradí osobní vzpomínkou: „Živě si totiž vzpomínám na výsledky sociologického průzkumu veřejného mínění z června roku 1968, podle něhož se 89 % dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj, a jen pět procent pro vývoj kapitalistický. Šest procent pak nevědělo, jak odpovědět.“ Upřímně pochybuji, že si pan Grebeníček na něco živě vzpomíná a navíc s tak přesnými číselnými hodnotami. To jen do své řeči nenápadně zakombinoval fakta, která si evidentně někde našel, otázkou však zůstává, kde k těmto číslům přišel a zda se jim dá vůbec věřit. Jistě máme všichni v dobré paměti exhibování nejrůznějšími průzkumy, které svého času prováděl Jiří Paroubek.

Grebeníčkův projev skýtá i nejedno překvapení. Je velmi dobře znám postoj KSČM ke Spojeným státům americkým. Přesto se v politikově řeči dočteme: „Dovolím si připomenout i to, co se nedávno odehrálo na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil i americký politolog Fred Eidlin. Nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň odmítl označení takzvaného komunistického Československa jako totalitních států, případně o omezení užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu 50. let 20. století.“ Podotýkám jen, že Grebeníčkovo zprostředkování Eidlinových tezí není citací[3] a neodkazuje ke konkrétnímu, písemnému materiálu nebo sborníku z konkrétního semináře, na který politik ve své řeči odkazuje. Mohu se jen domnívat, že na semináři také zazněly některé z myšlenek, které autor uveřejnil v knize The Logic of Normalization – politické vedení SSSR se domnívalo, že v Československu vede válku jen pár kontarevolucionářů a dalo pokyn nestřílet. Oběti konce Pražského jara byly, podle Eidlina, oběťmi nehod a selhání nervů na obou stranách.[4] Eidlinovy teze (nejednoznačnost totalitarismu a interpretace invaze vojsk Varšavské smlouvy) skrývají nejenom pro Grebeníčka lákavý potenciál. Totiž možnost učinit ze sentimentálních vzpomínek věčných komunistů, kteří se slzou v oku vzpomínají „jak se za bolševika žilo blaze“ historický fakt a zároveň z toho vytěžit cenný politický kapitál. Ano v době, kdy se mladá generace o historii nezajímá a ta starší si jí idealizuje, jsou takovéto myšlenky nesmírně populární. Tady se dostávám k další skupině osob, která Grebeníčkovy úvahy příjme za své. Politik dobře ví, že svými řečmi osloví, jak extrémní pravici („Atmosféra nadšení, hrdost na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná. Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky“) tak extrémní levici.

Velice dobře si uvědomuji, že v Grebeníčkově případě jde o projev, primárně určený k jinému cíli, než k akademické diskusi. Mým cílem bylo ukázat, že však nejde o nic jiného, než o opoziční a předběžně i předvolební divadlo, kde je hlavní úloha svěřena člověku, kterému není zatěžko dovolávat se mrtvého, který se už nemůže bránit. Ostatně to, že jde o klasickou parlamentní selanku,[5] která občany už pár let znechucuje, odhaluje závěr Grebeníčkovy řeči: „Ani se nedivím výsledku při prezidentských volbách, kterého dosáhl zmíněný Přemysl Sobotka. Ach jo. Chci také konstatovat, že to vše nemá s představami a názory Jana Palacha vůbec nic společného. Palach neusiloval o likvidaci plurality, ale o její rozšiřování a další demokratické posuny ve společnosti. Ano, Jan Palach se stal po své smrti rukojmím celé řady prapodivných negativistů, například těch, kteří v nahnědlé tónině opakovaně volají po odstoupení členů KSČM, kteří po demokratických volbách loni na podzim usedli v krajských radách.“



[1] Dílů, které musí být očištěny od subjektivizace a sentimentality, s níž ke konkrétní události přistupujeme. Lidově řečeno, to, že se o někom historicky významném prohlásí, že to byl flamendr, nemusí být nutně historickým faktem.  

[2] Veškeré citace z Gebeníčkova projevu čerpám z doslovného přepisu (http://zpravy.idnes.cz/miroslav-grebenicek-projev-o-jan-palach-fc0-/domaci.aspx?c=A130208_174001_domaci_mhk)

 

[3] Jádrem té konference bylo skutečně zpochybnění dosavadního chápání termínu totalitarismus a hledání jakési teorie totalitarismu.

[4] Více k tomu článek Jana Čulík v Britských listech http://blisty.cz/art/42318.html (poznámka na okraj - citaci z Britských listů, zde chápu jako oponenturu svých vlastních názorů, abych zde nebyl podezříván – obávám se však, že se i přesto tací najdou, s podpory jednoho názorového proudu).

 

[5] A de facto už začátek předvolební kampaně.