Včerejší projev bývalého předsedy (tento fakt je podle mého soudu důležitý) KSČM Miroslava Grebeníčka už zase rozčeřil neklidné hladiny českého politického rybníčku. Jan Palach, který se stal předmětem Grebeníčkovy parlamentní exhibice, se už nemůže bránit. To je bohužel výsadní právo živých, mluvit o mrtvých a to ne vždy dobře. Byla Grebeníčkova řeč skutečně motivována touhou přinést nová fakta k činu Jana Palacha, nebo jen propagandisticky využil lidový výklad dějin opírající se o informace z agentury JPP (jedna paní povídala)?

Jan Palach se i po smrti stává součástí nedůstojné politické strkaniceJan Palach se i po smrti stává součástí nedůstojné politické strkanice

Dějiny lze přirovnat k impresionistickému obrazu nebo historické mozaice. Dokonce ani ti, kteří danou dobu zažili, nemohou podat komplexní „zprávu“ o konkrétní historické epoše, protože jejich svědectví je jenom jedním z mnoha dílů[1] skládanky. Nejhorší jsou pak ti „historici“, kteří si vezmou právě jenom ten jeden díl skládanky a interpretují jej jako celistvý obraz a tím chtějí šokovat, ano do značné míry i exhibovat, jako kouzelník, který před užaslými diváky teatrálně vytahuje z klobouku jednoho bílého králíka za druhým. Palachovu oběť nelze interpretovat bez kontextu doby. Ve své řeči Grebeníček řekl: „Ano, mám na mysli především a zejména důvodovou zprávu, v níž se navrhovatelé uchylují k svéráznému výkladu historických událostí. Jejich účelová úprava minulosti signalizuje mnohé.“[2] Máme tedy tomu rozumět tak, že Grebeníčkova teze o Palachových sympatiích k reformním komunistům, kteří, jak tvrdí „měli podporu ve všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva“, není účelovým a svérázným výkladem dějinných událostí?  Pro výše uvedené citace Grebeníček neuvádí relevantní historická fakta, o která by své tvrzení mohl opřít. Možná i z tohoto faktu vyplývá, kdo je respondentem Grebeníčkových slov. Zdá se mi (pro méně chápavé čtenáře, toto je můj subjektivní názor), že Grebeníčkova řeč mířila k ortodoxním příznivcům strany, kteří by jí tleskali, i kdyby jejím obsahem bylo tvrzení o tom, že už praotec Čech byl prvním marxistou na světě. Chybějící fakta totiž už dopředu vylučují takovou diskusi, která je postavena na argumentaci. Chci tím říct, že Grebeníček obviňuje druhé z toho, co v zápětí dělá sám. Ostatně chybějící fakta hbitě nahradí osobní vzpomínkou: „Živě si totiž vzpomínám na výsledky sociologického průzkumu veřejného mínění z června roku 1968, podle něhož se 89 % dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj, a jen pět procent pro vývoj kapitalistický. Šest procent pak nevědělo, jak odpovědět.“ Upřímně pochybuji, že si pan Grebeníček na něco živě vzpomíná a navíc s tak přesnými číselnými hodnotami. To jen do své řeči nenápadně zakombinoval fakta, která si evidentně někde našel, otázkou však zůstává, kde k těmto číslům přišel a zda se jim dá vůbec věřit. Jistě máme všichni v dobré paměti exhibování nejrůznějšími průzkumy, které svého času prováděl Jiří Paroubek.

Grebeníčkův projev skýtá i nejedno překvapení. Je velmi dobře znám postoj KSČM ke Spojeným státům americkým. Přesto se v politikově řeči dočteme: „Dovolím si připomenout i to, co se nedávno odehrálo na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil i americký politolog Fred Eidlin. Nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň odmítl označení takzvaného komunistického Československa jako totalitních států, případně o omezení užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu 50. let 20. století.“ Podotýkám jen, že Grebeníčkovo zprostředkování Eidlinových tezí není citací[3] a neodkazuje ke konkrétnímu, písemnému materiálu nebo sborníku z konkrétního semináře, na který politik ve své řeči odkazuje. Mohu se jen domnívat, že na semináři také zazněly některé z myšlenek, které autor uveřejnil v knize The Logic of Normalization – politické vedení SSSR se domnívalo, že v Československu vede válku jen pár kontarevolucionářů a dalo pokyn nestřílet. Oběti konce Pražského jara byly, podle Eidlina, oběťmi nehod a selhání nervů na obou stranách.[4] Eidlinovy teze (nejednoznačnost totalitarismu a interpretace invaze vojsk Varšavské smlouvy) skrývají nejenom pro Grebeníčka lákavý potenciál. Totiž možnost učinit ze sentimentálních vzpomínek věčných komunistů, kteří se slzou v oku vzpomínají „jak se za bolševika žilo blaze“ historický fakt a zároveň z toho vytěžit cenný politický kapitál. Ano v době, kdy se mladá generace o historii nezajímá a ta starší si jí idealizuje, jsou takovéto myšlenky nesmírně populární. Tady se dostávám k další skupině osob, která Grebeníčkovy úvahy příjme za své. Politik dobře ví, že svými řečmi osloví, jak extrémní pravici („Atmosféra nadšení, hrdost na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná. Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky“) tak extrémní levici.

Velice dobře si uvědomuji, že v Grebeníčkově případě jde o projev, primárně určený k jinému cíli, než k akademické diskusi. Mým cílem bylo ukázat, že však nejde o nic jiného, než o opoziční a předběžně i předvolební divadlo, kde je hlavní úloha svěřena člověku, kterému není zatěžko dovolávat se mrtvého, který se už nemůže bránit. Ostatně to, že jde o klasickou parlamentní selanku,[5] která občany už pár let znechucuje, odhaluje závěr Grebeníčkovy řeči: „Ani se nedivím výsledku při prezidentských volbách, kterého dosáhl zmíněný Přemysl Sobotka. Ach jo. Chci také konstatovat, že to vše nemá s představami a názory Jana Palacha vůbec nic společného. Palach neusiloval o likvidaci plurality, ale o její rozšiřování a další demokratické posuny ve společnosti. Ano, Jan Palach se stal po své smrti rukojmím celé řady prapodivných negativistů, například těch, kteří v nahnědlé tónině opakovaně volají po odstoupení členů KSČM, kteří po demokratických volbách loni na podzim usedli v krajských radách.“



[1] Dílů, které musí být očištěny od subjektivizace a sentimentality, s níž ke konkrétní události přistupujeme. Lidově řečeno, to, že se o někom historicky významném prohlásí, že to byl flamendr, nemusí být nutně historickým faktem.  

[2] Veškeré citace z Gebeníčkova projevu čerpám z doslovného přepisu (http://zpravy.idnes.cz/miroslav-grebenicek-projev-o-jan-palach-fc0-/domaci.aspx?c=A130208_174001_domaci_mhk)

 

[3] Jádrem té konference bylo skutečně zpochybnění dosavadního chápání termínu totalitarismus a hledání jakési teorie totalitarismu.

[4] Více k tomu článek Jana Čulík v Britských listech http://blisty.cz/art/42318.html (poznámka na okraj - citaci z Britských listů, zde chápu jako oponenturu svých vlastních názorů, abych zde nebyl podezříván – obávám se však, že se i přesto tací najdou, s podpory jednoho názorového proudu).

 

[5] A de facto už začátek předvolební kampaně.

sobota 9.2.2013 17:06 | karma článku: 12.44 | přečteno  657 x