Česká občanská společnost je nemocná (Komentář k 17. listopadu)

V Drulákově práci, která bývá používaná na našich vysokých školách jako úvod do problematiky mezinárodních vztahů, nalezneme místo, ve kterém si autor pokládá následující otázky:„Není však vestfálský systém jako takový u konce? Vstupujeme do jakéhosi postvestfálského období?“ (Drulák, P.: Teorie mezinárodních vztahů, Portál, Praha 2010, str. 29.) Drulákovy otázky dávají tušit, že nastává období, které relativizuje úlohu států a nadstátních celků (což je fenomén, který si spojujeme s vestfálským systémem). V souvislosti s tím se lze ptát, kdo je novým aktérem v rámci mezinárodních vztahů, když ne státy a jak se zdá už ani mezinárodní instituce? Možná právě náš 17. listopad byl v tomto ohledu symbolický a těmi novými aktéry mohou být nejrůznější uskupení, hnutí a sdružení. Potom na Drulákovy otázky neexistuje jasná odpověď. Je docela možné, že vestfálský systém není u konce, jen došlo ke změně aktérů, kteří přeměňují nejenom mezinárodní, ale i domácí politické klima.

Zatímco v prostředí české občanské společnosti se různé výzvy a různá prohlášení,[1] která si vytkly za cíl změnit českou politiku, míjejí účinkem, tak např. v sousedním Německu dokážou tato hnutí alespoň vyvolat celospolečenskou debatu. Moji tezi o změně aktérů v mezinárodním prostředí by potvrzoval i velký vliv, jaký mají různá uskupení v centru Evropské unie. Tento vliv se projevuje nastolováním různých témat, která vyhovují konkrétním zájmovým skupinám.[2]  Tato uskupení se také stávají regulérními politickými stranami (Zelení, Pirátská strana) s působností domácí i mezinárodní. Je tento stav, s ohledem na budoucnost, bezpečný?

Tvrdím, že současná česká společnost je nemocná a zaměňování pojmu demokracie s pojmem anarchie,[3] nebo naopak používání termínu demokracie jako alibi k legalizaci násilí a násilné změny společenských poměrů či na druhé straně společenská apatie jsou symptomy této nemoci. Nepochybuji o tom, že občanská hnutí a uskupení mají v procesu „uzdravování“ občanské společnosti svůj smysl. Jejich „léčebná“ funkce je ovšem často relativizována touhou po moci, mnohdy převažující nad touhou po skutečné změně. Málokteré uskupení a alternativní hnutí si totiž je schopné uvědomit, že svou existencí uspokojuje aktuální potřeby občanské společnosti,[4] které vstupem do politiky mohou po určitém čase vyprchat. V naší domácí politice jsou takovými příklady Strana zelených a Věci Veřejné, jejichž volební úspěch, vycházející z pocitu, že jde o politickou alternativu k politickému establishmentu, který jim nakonec zajistil alespoň podíl na moci, byl vystřídán totálním vystřízlivěním. Dovolím si tvrdit, že stejné vystřízlivění čeká na občany této země z politiky Pirátské strany či jakékoli jiné politické strany, která vznikne z hnutí, soustřeďující se na jeden hlavní požadavek doby.  

Je také zajímavé, že na jedné straně se na politiku všeobecně nadává a zájem o politiku uvadá (viz volby), na druhé straně si však stačí přečíst některé blogy, kde někteří diskutující téma politiky jsou schopni propašovat i do diskuzí o pozitivních účincích meduňky lékařské, o obezitě, o parfémech atd. I to je příznak určité nezralosti občanského prostoru. Zdá se mi, že u nás se tedy více, než kde jinde o politice mluví (to se týká jak občanů, tak politiků). 

V procesu vystřízlivění z původní touhy po změně hraje 17. listopad symbolickou úlohu. Změny domácích poměrů zde jakoby odpovídaly na změny v prostoru střední Evropy potažmo celého mezinárodního prostředí[5] (konec bipolarity[6]). Je to právě ono zklamání ze současných poměrů, s nímž se mnoho lidí v myšlenkách vrací právě k tomuto datu.  

Když něco chci, tak si založím občanskou iniciativu

Jedním z velkých problémů české společnosti jsou, jsou podle mého soudu, narychlo "uplácané" občanské iniciativy, které mívají obvykle jepičí život. Můžeme se také domnívat, že slouží jednomu konkrétnímu jedinci. Ukázková je např. iniciativa nejmenovaného velkopodnikatele (který se netají politickými ambicemi). Otázkou zůstává, zda velkopodnikateli o správu věcí veřejných vůbec jde nebo zda nesleduje nějaké své osobní či investorské zájmy (např. snazší přístup k evropským dotacím či eliminaci konkurence)[7]. Takovéto panoptikální figurky[8] však jen zdánlivě nahrazují skutečné osobnosti, které v české politice bytostně scházejí. Bylo by hloupé tvrdit, že takové osobnosti v českém prostředí nejsou. Jsou a nelze se jim divit, že v prostředí, kde vítězí populismus a různá polovičatá řešení nad racionalitou, kde fráze vyhrávají nad činy, kde se ihned volá po návratu starých pořádků, nelze smysluplným způsobem být veřejně činný. Připočtěme si k tomu tradiční českou závist a dostaneme několik důvodů, proč se skutečné osobnosti správě věcí veřejných vyhýbají obloukem. Namísto nich jsou ve veřejném prostoru kritici aktuálních poměrů, kteří jakmile se dostanou k moci, obyčejně i oni ze svých ideálů vystřízliví a v tom nejhorším případě se začnou chovat stejně jako ti, které před tím kritizovali. Takovýto stav však neukazuje na špatný systém, jak často poukazují ti, kteří by Českou republiku vrátili o několik let nazpátek, vytvářejíce si při tom iluzi o starých pořádcích. Tento proces ukazuje na nezralost občanského prostoru a veškeré snahy o změny by měly mířit právě sem. Možná se tak děje, ale právě proto, že si některá nastupující hnutí mnohdy vytvářejí svou potenciální voličskou základnu.

Předpokladem tohoto procesu „ozdravování“ české občanské společnosti je především existence demokratické[9] alternativy. Nic takového tu v současnosti fakticky neexistuje. Naopak se obávám, že spousta hnutí, které si na takovou alternativu hrají, volí strategii stávajícího politického establishmentu, kdy se lidem z počátku slibuje změna, na kterou se později zapomene, anebo se v lepším případě tento slib modifikuje.

Co vlastně chceme? Aneb proč česká společnost stále ještě věří na pohádky?

Když se v české politice něco semele, všimněte si, že dříve či později se odkudsi vynoří věta o tom, že v západní Evropě je přeci docela běžné, že politik po nějakém opravdu velkém průšvihu odstoupí. Skutečně to platí? V některých státech opravdu existují féroví politici, ale je to pravidlem? Podívejme se na současnou situaci v Evropské Unii. Nesou za ni odpovědnost jenom politici ze zadlužených států? A že by Rampuy, Ashton či Barroso[10] nabízeli svou abdikaci[11] to nelze předpokládat, ani za stavu kdyby se Unie zhroutila celá. Proč se tedy chováme, jako, že se nás problémy Unie netýkají (počkejme si, až parlamentní volby vyhraje nějaká proevropská strana) a naopak na domácí problémy jsme háklivější, ale to až tehdy, kdy? Nesouvisí jedno s druhým?[12] Co tedy vlastně jako česká společnost chceme?[13] Mám obavu, že to nevíme a raději volíme ireálné a často populistické sliby, které nás v konečném důsledku mohou dostat do ještě větších problémů, než momentálně jsme. Vždycky totiž může být hůře, což asi nepotěším ty, kteří věří v legendy o sociálně spravedlivém světě, kde jsou lidé na sebe hodní, kde se vzájemně milují apod. Ano takové příběhy (takové světy i takoví lidé) existují, obyčejně se o nich vypráví dětem před spaním. Naše občanská společnost však čím dál tím více ukazuje, že nějaké radikální změny není schopna. To si radši o nich bude vyprávět u piva, a jak ukazují poslední volby, v naší společnosti stále ještě převládají ti, kteří raději věří pohádkám, nehledě na to, že realita je často diametrálně odlišná. Asi je na čase si přiznat fakt, že Berlínská zeď, jejíž proboření se stalo symbolem změn ve střední Evropě, stále existuje a to v našich myslích. Prvním krokem k jejímu úplnému zničení bude už konečně přestat věřit v pohádky. 

Dovolím si tak trochu nekoncepčně zakončit dvěma citáty W. Churchilla, který prohlásil: „Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.“ Druhý citát, volím s ohledem na současnou idealizaci minulého režimu. Churchill kdysi prohlásil:„První polovinu života stráví člověk tím, aby se zbavil falešných představ o svých předcích, druhou tím, aby je vštípil svým dětem.“ A pak, že se historické omyly neopakují, jak si dnes často někteří nalhávají.

[1] Jež vzešly od různých občanských hnutí a občanských uskupení.

[2] Otázky environmentalistické (ochrana životního prostředí, omezování průmyslu), feministické (např. kvóty pro počet žen v politice), náboženské.

[3] Demokracie skutečně automaticky neznamená dělat si, co chceme, jak si celá řada našich občanů stále ještě myslí.

[4] Zda- li vůbec všech jejích členů.

[5] Ponechme stranou populární spekulace o mezinárodním spiknutí.

[6] Současný mezinárodní systém se v odborné literatuře charakterizuje jako multipolární.

[7] Spekuluji a podotýkám, že tyto spekulace úmyslně odděluji od fakt.

[8] O jejichž čistém a nezištném úmyslu můžeme směle pochybovat.

[9] Nedemokratická „cesta“ není alternativou. To je nebezpečný krok zpátky.

[10] Nelze pominout, že je nikdo nevolil, a tak nutně za nic nemusí přijmout osobní zodpovědnost. Lze se také ptát, jestli nejde pouze o nastrčené figurky. Nicméně jde o špatné úředníky, které de facto nelze odvolat.   

[11] I když je jejich spoluvina na současné situaci EU nezpochybnitelná.

[12] V krajských a senátních volbách zvítězila proevropská strana, která se už dopředu vidí jako vítěz voleb parlamentních. Nicméně o změně postoji k EU ze strany českých obyvatel bych zde nehovořil. Za předpokladu, že by skutečně parlamentní volby vyhrála levice (proevropská), nevznikl by absurdní stav, kdy většina obyvatel má k Unii a její politice odmítavý postoj?

[13] V domácí i zahraniční politice.