Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Havlovy vize zkrátka umřely (Polemika s ekonomem Tomášem Sedláčkem)

Na konkurenčním zpravodajském webu nedávno vyšel článek s ekonomem Tomášem Sedláčkem s názvem Gratuluji. Vyhozená ruská energie a české ztráty. S jedinou myšlenkou lze v textu souhlasit a to, že české firmy pravděpodobně díky embargu přijdou o část svých investic. Dál už je Sedláčkův článek veden v sentimentálním duchu, tj. ve stylu, kde bychom byli, kdybychom pokračovali ve strategii mezinárodních vztahů, kterou nastolil V. Havel. V polemickém textu ukazuji, že sám Sedláček upadá do iluzivní představy světa, který se od konce devadesátých let jakoby neměnil. Bohužel se svět mění a v těchto dobách možná dynamičtěji, než jsme schopni si to připustit a než jsou patrně někteří ochotni akceptovat. 

Centrum Sedláčkova článku tvoří toto místo, kde píše: „Václav Havel prosazoval zahraniční politiku založenou na lidských právech. Byla ojedinělá, nepravděpodobná, idealistická a humánní. A tím více vzácná, protože byla úspěšná. Díky ní nás znal a respektoval celý vzdělaný svět a byla to jakási značka, připomenutí, havlovská jedinečnost, která umožnila české diplomacii vyniknout tam, kde by jinak země našich rozměrů a politické odvahy neměla co říci. S velikým zklamáním jsem sledoval, jak se tato úspěšná, promyšlená a mnoho let budovaná strategie vyhazuje zbůhdarma oknem. Korunku této dekadenci bohužel nasadil Petr Drulák, který ve svém nedávném rozhovoru došel k závěru, že Havlova zahraniční politika je passé. Můžou lidská práva vůbec být passé?[1] Havlova zahraniční politika byla především omezena dobou, dobou krátce po roce 1989, dobou, ve které se optimisticky hledělo do budoucnosti. Havlův idealistický pohled na svět, podle mého mínění, nejpřesvědčivěji popsala M. Thatcherová, která v knize Umění vládnout (orig. Statecraft) na Havla vzpomíná takto: „O tom, že je prezident Havel antikomunista, nelze pochybovat. Je to ale člověk levicový a obráží se to i v jeho pohledu na svět. Druhý den ve svém projevu[2] řekl: „Nastal čas, který vyzývá k novému pochopení současného stavu světa jako světa multipolárního, multikulturního a globálně propojeného a k důsledné reformě všech mezinárodních organizací a institucí tak, aby toto nové pochopení zrcadlily…“ Takový utopistický jazyk, navíc u někoho, kdo hovoří tak přesvědčivě, mě znepokojuje.“[3] Sedláček, zdá se, patří k okruhu lidí, které lze považovat za příslušníky jakéhosi havlovského kultu, pro které je Havlovo nazírání na svět jakýmsi novým „evangeliem“ nebo (řečeno odborněji) modelem, aplikovatelným za každých podmínek. Je to iluze. Sedláček se tedy mýlí v tom, že by Havlova zahraniční politika byla promyšlená. Souhlasím s ním, že jejím jádrem byla značka, která byla spíše marketingového charakteru, než že by byla součástí nějaké koncepční strategie. Tak jako je tomu i u jiných marketingových značek,[4] může se stát, že z původního všeobecného nadšení, se po určité době stává záležitostí pouze omezeného spektra zákazníků, aby se pozvolna stala sentimentální vzpomínkou (dost možná, že to vše závisí na tom, kdo se značky chopí). Havel byl koneckonců oceňován především v zahraničí (jako intelektuál, dramatik i jako „nepolitický politik“), doma jej ctili především jeho kamarádi z disentu, z nichž mu někteří byli vděční i za své kariérní úspěchy a pak řada příznivců, kteří Havla vnímali jako ne-politického politika. Pro Sedláčkovu generaci je Havel určitým popkulturním symbolem a podobá se to tomu, když si teenager, oblékne tričko s Che Guevarou, nebo když si někdo na profilovou fotku (umístěnou na sociálních sítích) přimaluje fajfku a nápis „Jsem Evropan.“ 

Budeme obchodovat jenom s těmi, co dodržují lidská práva? 

Sedláčkův údiv nad prohlášením Petra Druláka ekonoma spíše usvědčuje z neznalosti oblasti mezinárodních vztahů, protože každý, kdo se touto oblastí jenom trochu zabývá už na Drulákovy knihy či články narazil a ví, že jeho prohlášení o Havlově zahraniční politice je dlouhodoběji konzistentní. Na otázku, zda- li jsou lidská práva passé lze odpovědět opět realismem a nikoli (jak bude dále v textu vysvětleno) jakýmsi předstíraným idealismem. Budeme- li na akcentu na lidská práva[5] v současné mezinárodní situaci i nadále dogmaticky trvat, musíme si dříve či později odpovědět na otázku, s kým tedy budeme obchodovat?[6] Čím dál tím více je a patrně i bude Západ konfrontován s tím, co v souladu s teoretikem Huntington můžeme definovat jako produkt demokratického paradoxu. V knize Střet civilizací píše: „Paradox demokracie způsobuje, že ve světě po studené válce Západ podporuje demokracii méně ochotně. Ostatně již v průběhu studené války se Západ, a hlavně pak Spojené státy, potýkaly s problémem „spojence tyrana“ (…) Tyto spolupráce vyvolávaly rozpaky a někdy i pocity trapnosti, zvláště tehdy, když tyto režimy hrubě porušovaly lidská práva. Ovšem spolupráci bylo tehdy možné ospravedlnit jako menší zlo: tyto režimy většinou bývaly méně represivní než komunistické a bylo možné považovat za méně trvalé a náchylnější vlivu ze strany USA a dalších zemí. Proč nakonec nespolupracovat s méně brutálním a přátelsky nakloněným tyranem, když jako jediná alternativa zbývá tyran nepřátelský a brutálnější? Ale ve světě po studené válce může být volba obtížnější – totiž mezi přátelským tyranem a nepřátelskou demokracií. Prostý předpoklad Západu, že demokraticky zvolené vlády budou ochotné ke spolupráci a orientované prozápadně, nemusí platit v těch nezápadních společnostech, kde může volební soutěžení vynést k moci protizápadní nacionalisty a fundamentalisty.“ [7] Nabízí se také otázka, zda není téma lidských práv jenom pouhou maskou, za kterou ti, kteří se navenek prezentují jako liberálové, uskutečňují tradiční realpolitiku?[8] Proč tedy například Německu na jedné straně nepřekáží obchodovat s Čínou a na druhé straně, na půdě EU, hovořit o porušování lidských práv v této zemi?

Budeme se skutečně podobat těm, s nimiž obchodujeme?

Sedláček ve svém článku píše: „Nic obchodně proti Rusku, ať s ním obchodujeme (dokud nezavedeme sankce) jako s kterýmkoli jiným státem, ale proč ta politická tlačírka, propaganda, privilegovanost a kompromisy ve věcech, které nám jsou drahé. A nezapomeňme, že s kým obchodujeme, tomu se dříve nebo později budeme podobat - neboť kultura, legislativa, cla, zahraniční politika, pohled na lidská práva, demokracii atd. se sbližují.“ Nevím, které dva státy kdy obchodovaly spolu a následně se vzájemně podobaly, v článku takový případ uvedený není. Na druhou stranu existují případy států, které spolu obchodují, a přesto jsou rozdílné. Právě uskupení BRICS  je přeci ukázkou vzájemně obchodujících států, které mají zcela rozdílnou kulturu, zahraniční politiku, režimy, legislativu a pohled na lidská práva (tedy většinu oblastí, které Sedláček považuje jako potenciálně shodné). Tato Sedláčkova teze by byla obhajitelná pouze v bipolárním světě (s podmínkou průzračné morálky), ale nikoli ve světě, kde i státy, které na jedné straně hlásají demokracii a lidská práva, obchodují se zeměmi, kde je obojí porušováno a kde ty první státy (v zájmu obchodu) velkoryse nedodržování lidských práv přehlížejí. Znamená to snad, že by Česká republika v zájmu zachování principů neměla obchodovat ani s těmito zeměmi, které se v mezinárodním prostředí chovají jako pokrytci? Neztenčil by se potom počet zemí, s nimiž by Česká republika měla obchodovat na úplné minimum? Ekonom se také podivuje nad privilegovaností, politickou tlačírkou atd. tedy jinak řečeno nad upřednostňováním obchodních zájmů. Nedělá se ale totéž už od devadesátých let pro západní firmy? Pokud se Sedláček pobuřuje nad propagandou, pak je toto pobouření zcela jednostranné a zdá se, že jen doplňuje typ lidí, kteří místo argumentu a diskuse volí dehonestující nálepky či nadávky (osočování), které považují za dostatečně silné stanovisko proti jakékoli opozici nebo alespoň kritice.  Propaganda  přeci bují na všech frontách a ukazuje se, že svět není tak jednoznačně černobílý, jak by si ho asi ekonom Sedláček představoval (kvůli podobným intelektuálním metakonstrukcím, zcela vzdáleným praktickému životu byl, a já si myslím, že zcela oprávněně, kritizován i Havel v závěru své politické kariéry) . Ten příklon k takovému druhu mezinárodního prostředí, kde vítězí realismus, se mnohým idealistům nebude líbit, hodnoty, které vyznávají, ztrácejí na významu a pilíře mezinárodního prostoru, jako je spolupráce nadnárodních organizací a mezinárodní právo[9] se postupně bortí. Stále tu však budou lidé, kteří budou mít své sny, krásné sny o hodných lidech a o věčném celosvětovém míru,[10] kde je průzračně čisté dobro a vždy potrestatelné zlo. Problém spočívá v tom, že realita se vždy vzpírá lidským snům a nic na tom nezmění ani urážení těch, kteří tyto krásné „sluníčkové“ sny zkrátka nikdy nebudou sdílet.  Ještě dejme slovo Sedláčkovu článku, aby si čtenář udělal názor, na jeho, podle mého soudu idealistické vidění světa, sám: „Něco podobného se mohlo stát české zahraniční politice - mohla předběhnout dobu a dnes se stát vůdčí. Gratuluji vám, hokynářští experti na věci mezinárodní, vy cenzoři idealismu, profesionální cynici, koštéři ropy, ustrašení hazardéři, kterým byla nemoudře svěřena pověst naší země, právě se vám podařilo dát si vlastní branku. Až budete na svých hradně-černínských brainstormech debriefovat tento váš gól, nezapomeňte, kolik jste toho zničili a jak jste vůbec nic nového nepostavili.“ On Západ nikdy nevedl válku za zdroje ropy (nebo např. plynu)? On Západ nikdy nebyl velkorysý vůči (ne zrovna humánní) politice některých státům Blízkého východu? Ještě než začneme kritizovat druhou stranu dejme si pozor, abychom si i my (jak to udělal ekonom Sedláček) nedali vlastní gól. To, že by se česká zahraniční politika (díky Havlovi) mohla stát vůdčí, je nesmysl. Aby totiž v minulosti skutečně uspěla, musela by být už dávno mnohem realističtější, než si je Sedláček schopen připustit. S dogmaticky dodržovanou havlovskou strategií bychom se jako stát spíše pozvolna uzavírali sami do sebe, do jakéhosi podivného intelektuálního vákua, oddaně spoléhající na to, že nám jako členům několika mezinárodních organizací (které se mezitím přeměnily na platformy realistické politiky některých států - v EU např. Německa či Francie) vždycky někdo pomůže. Havlova strategie zahraniční politiky je idea a nikoli koncepce. Česká zahraniční politika potřebuje v těchto dnech to druhé.   

 

 

 

 

 



[1] http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-62559800-gratuluji-vyhozena-ruska-energie-a-ceske-ztraty


[2] pozn. autora tohoto článku – projev u příležitosti oslav deseti let od pádu komunismu, konaných v Praze. M. Thatcherová dne 17. Listopadu 1999 v rámci těchto oslav odhalila sochu W. Churchilla.


[3] Thatcherová, M.: Umění vládnout, nakl. Prostor, Praha 2003, str. 26


[4] To si koneckonců uvědomuje i sám Sedláček: „Vzpomínám si, jak jsem jednoho z našich bývalých premiérů ještě v rámci NERV dost emotivně žádal, abychom nerušili tuto úspěšnou, ve světě zavedenou Havlovu zahraničí politiku. Havel Nehavel, ta politika fungovala. A nač ji tedy měnit, zvlášť když nemáme jakýkoli jiný nápad, návrh nebo cokoli. Je hloupé, aby Coca-Cola měnila svou poznávací značku jen kvůli tomu, že na chvíli frčí hnědá. A když už jsme u té Coca-Coly, to kvůli ní se Santa Claus převlékl ze zelené do červené, a dnes je pro všechny lidi na světě červený. Jen kvůli ní.“ 


[5] A jejich vynucování ze strany Západu podnítit sankcemi. 


[6] Sedláček na tuto otázku odpovídá otázkou: „Česká republika, země, která v žádném případě nemá prostředky české investice jakkoli chránit, si jako svůj leitmotiv zahraniční politiky vybere budování prioritních česko-ruských obchodních vztahů. Proč zrovna Rusko? Proč ne třeba Jižní Koreu nebo Japonsko? Proč probůh zrovna to konfliktní Rusko?“ (cit http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-62559800-gratuluji-vyhozena-ruska-energie-a-ceske-ztraty). Na otázku existuje jednoduchá odpověď. Protože ani Jižní Korea ani Japonsko nejsou atraktivní trhy a navíc minimálně v případě Japonska můžeme hovořit o specifickém chování domácích (japonských) spotřebitelů. Pro české firmy je vstup na japonský i jihokorejský trh složitější o to, že by se zde potýkaly s přímou konkurencí amerických firem, které jsou na tomto asijském trhu mnohem déle.  Těžištěm světového obchodu je bohužel pro vnímání světa ekonoma Sedláčka někde docela jinde (např. v rámci uskupení BRICS – Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika). Navíc by Sedláčkova teze, domyšlená ad absurdum vedla k tomu, že bychom ani snad neměli obchodovat s těmi, kteří sami obchodují se státy, porušující lidská práva (v souvislosti viz dále v tomto textu k Sedláčkově tezi o tom, že se budeme podobat těm, s nimiž obchodujeme.)


[7] Huntington, S.: Střet civilizací – Boj kultur a proměna světového řádu, nakl. Rybka, Praha 2001, str. 232.


[8] Nakonec teze, že liberalismus díky pádu železné opony vyhrál nad realismem, se ukazuje být jako iluzorní. Z oblasti mezinárodních vztahů se realismus (v různých svých podobách) přeci nevytratil a jeho odrazem mohou být problémy, které řešila Mezinárodní politická ekonomie. Těžit z této situace nakonec může další nezápadní aktér, který otázku lidských práv nebere vůbec vážně. Jak se s tímto faktem liberálové (typu Sedláčka) smíří? Budou nás opět štvát do sankcí a válek proti této zemi? 


[9] To se nyní ukazuje jako zcela nevynutitelné a velmi volně interpretovatelné. 


[10] Ti se stále budou odvolávat na Havlovy (jak však dodávám, dobou omezené) teze o mezinárodním prostředí. 

Autor: Pavel Lopušník | neděle 27.7.2014 20:02 | karma článku: 21,75 | přečteno: 1568x
  • Další články autora

Pavel Lopušník

Nejsme v pozici užitečných idiotů? (polemika s Bohumilem Doležalem)

Novinář Bohumil Doležal v článku nazvaném Mediální nestrannost u sestřeleného letadla otevírá cestu cynismu, píše: „Taky bychom se neměli utěšovat tím, že zlo je zatím daleko: světová válka nebude, teď jsou nejdřív na řadě baltské státy, Moldávie a Rumunsko, pak Polsko, Slovensko a Maďarsko, a my máme dobrou šanci vyklouznout. Bereme to za špatný konec. Vycházejme raději z toho, že úplně nejdřív na řadě jsme my. V roce 1989 se nám dostalo daru svobody, toho, co nepřesně opisujeme slovy svoboda, demokracie, lidská práva: přišli jsme k němu skoro zadarmo, vůbec si ho nevážíme a jsme dnes na nejlepší cestě ho prošustrovat. Jsme líné, vypasené a zároveň bezbranné ovce, nejchutnější kořist pro predátora.“ Díky těmto slovům si nejsem jistý, zda – li naopak stranění jedné či druhé straně události neotevírá cestu cynismu ještě většímu. Presumce viny, která platí u jedné či druhé strany, stejně tak jako představa mezinárodního jeviště ala filmové Hvězdné války (bílá strana – rytíři Jedi – EU, NATO x Temné straně síly – Rusko) v představě sluníčkových bojovníků, kteří si stále nejsou schopni připustit, že svět už dávno není bojem za vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. U Doležala je pak prazvláštní propojení slov svoboda, demokracie a lidská práva v kontrastu se štvavou rétorikou vyzívající k boji a sebeobětování se (u Doležala ovšem za ideály liberálů). Vrcholem je pak závěr celého článku, který jakoby demonstroval postoje věčných bojovníků se všemi a se vším. V článku se píše: „Ač to tak nevypadá, bojujeme o život. A nejde v první řadě o to, zda vůbec víme, proti komu bojujeme (ne že by na tom nezáleželo), ale zda vůbec víme, o co bychom měli usilovat, k čemu pracovat, za co bojovat – a čemu bychom měli být ochotni, protože jinak to v tomto slzavém údolí ani nejde, aspoň tu a tam taky něco obětovat.“ (http://echo24.cz/a/iqGb7/medialni-nestrannost-u-sestreleneho-letadla-otvira-cestu-cynismu)

21.7.2014 v 12:46 | Karma: 15,46 | Přečteno: 1019x | Diskuse| Politika

Pavel Lopušník

A jak jste na tom s daněmi vy, pane Humle? (Glosa)

Docela určitě to mohl být jeden z mnoha příkladů českého politika, neschopného komunikovat na sociálních sítích a snižujícího se ke stylu komunikace, kterou už několik roků předvádí např. jeho stranický kolega Zdeněk Škromach a o kterém bychom se mohli dozvědět tak leda ze stránek bulváru. Výroky poslance Stanislava Humla na adresu tenistky Kvitové však posouvají už tak nízkou laťku českého politického prostředí ještě o velký kus dolů. Je ovšem s podivem, že vzbudily pozitivní ohlas u ne zrovna malého počtu našich spoluobčanů. Jak ale správně pochopila sama Petra Kvitová a její okolí, Humlovi šlo především o sebe-zviditelnění se v předvolebním období a o získání hlasů rozdmýcháváním závisti (jak jsem si všiml z komentářů zejména u lidí, kteří jsou na penězích od státu nějakým způsobem existenčně závislí – např. důchodci, nebo u levicově zaměřených, kteří Humlův komentář pochopili jako kritiku pravicové politiky, jejímiž produkty daňové ráje jsou – to, jestli tomu tak skutečně je, nechám na čtenářích samých). Huml sám se pasoval do role nového Jánošíka (nebo Robina Hooda), „od kterého nečekejte, že bude brát chudým a dávat bohatým.“ (cit. z http://stanislavhuml.blog.idnes.cz/c/417079/Petra-Kvitova-v-danovem-raji-aneb-nemohu-se-omluvit.html)

13.7.2014 v 20:18 | Karma: 28,42 | Přečteno: 1890x | Diskuse| Politika

Pavel Lopušník

Není už těch konfliktů na jednu armádu mnoho? (Komentář)

Ještě včera štvali veřejnost proti Rusku a vyzývali ji k angažovanějšímu boji na Ukrajině a jejímu připojení k EU, zatímco dnes jsou zatvrzelými obránci „evropských hodnot“ (v jejich uvažování je to multikulturalismus, gender studies, zelená politika, štědré sociální programy), které prý na svých zahraničních misích chrání naše armáda. Tito strážci a věční bojovníci za všechno a proti všem, však bojují jenom na klávesnicích počítačů a často svými ústy. Sami se vám dříve či později přiznají k tomu, že jim jejich vrozený humanismus brání vzít do ruky zbraň, za to prý oceňují, když to za ně udělá někdo jiný. Ostatní nesouhlasící s jejich (jak oni demonstrativně hlásí – těmi pravými) názory je jimi označen za putinovce, rusofila, nebo za xenofoba či rasistu (možná, že k jejich životu to vyhledávání a nálepkování „nepřátel“ tak nějak patří a zřejmě je jejich životním krédem se vůči něčemu a někomu stále vymezovat). A zatímco na jedné straně nekriticky obdivují současnou EU jakožto prevenci proti válce v Evropě i ve světě (úlohu EU pro celosvětový mír rádi okázale a při každé příležitosti připomínají), na druhé straně volají po vyvolávání konfliktu, který ale za ně v konečném důsledku bude řešit někdo druhý. Jsou to „utopičtí idealisté“ (ve smyslu terminologie Edwarda H. Carra), ale já bych použil jiné (poněkud nekorektní) označení „užiteční idioti.“ Svět se už dávno změnil a ty jejich ideály pozvolna umírají, jenom oni to ještě nepostřehli.

11.7.2014 v 15:21 | Karma: 19,37 | Přečteno: 1077x | Diskuse| Politika

Pavel Lopušník

Praha ne-kulturní, zato plně politická? (Komentář)

V regionálních denících nedávno (publikován 21. 6. 2014) vyšel rozhovor s realitním investorem Luďkem Sekyrou, mimo jiné také sponzorem KDU-ČSL. Jeho hlavním tématem bylo Sekyrovo tvrzení, že vstup podnikatelů do politiky vnímá pozitivně. To ovšem není ten hlavní důvod, konečné rozhodnutí zda- li podnikatelé do politiky patří a zda- li je to onen osvěžující vítr pro zatuchlý český politický rybníček, to je v rukou každého čtenáře daného rozhovoru (odkaz na něj dále v článku). Jedním z témat, kterého se Sekyra v rozhovoru (díky položeným otázkám) dotknul, byla případná realizace Kaplického stavby na pražské Letné, podpořená mimo jiné i prezidentem Zemanem a některým politiky Top 09.

7.7.2014 v 19:49 | Karma: 6,97 | Přečteno: 415x | Diskuse| Politika

Pavel Lopušník

Zvítězili v Británii extrémisté? (Komentář)

„Británie už zkrátka není taková, jaká kdysi bývala,“ povzdechne si anglický lord a usrkne si trochu Sherry, jejíž chuť mu alespoň na okamžik připomene zlaté časy britského impéria. To lordovo povzdychnutí je ovšem třeba chápat v širších souvislostech. V intencích knihy The Broken Compass britského novináře Petera Hitchense lze tvrdit, že nejenom v Británii, ale v celé EU sílí hlasy hodnotově zmateného liberalismu, ve své podstatě podporujícího vše protizápadní, vytvářející identitu pseudo-evropskou (jak nazvat uměle vytvářenou identitu občana EU, jež je prezentována jako identita „evropské tradice“), která jenom demaskuje svůj globalizační charakter. Tento nový trend, jehož pilíře tvoří multikulturalismus, gender, zelená politika a co nejširším způsobem definovaná oblast lidských práv, se pomalu stává kánonem, relativizujícím hranice mezi pravolevým (konzervativním a liberálním) politickým spektrem, mezi západem a východem. Nejenom Británie v takto nastaveném prostředí relativizující původní evropské (rozuměj především západní) hodnoty ztrácí svou tvář. V souvislosti s tímto trendem se objevuje ještě jeden jev, který demaskuje ušlechtilost tohoto hodnotově vyprázdněného liberalismu. Ti, kteří nás ještě včera utvrzovali v demokratičnost svých idejí a v mírovou podstatu liberální koncepce mezinárodního prostředí, dnes každého, kdo nesouhlasí, automaticky označí za extrémistu, nacistu, xenofoba, nacionalistu, populisty či člena krajní pravice bez nároků na vyjasnění těchto termínů a argumentaci důvodu jejich užití.

2.6.2014 v 20:19 | Karma: 16,23 | Přečteno: 638x | Diskuse| Politika
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Nenávist vůči Ukrajincům, segregace Romů. Amnesty International kritizuje Česko

24. dubna 2024  2:28

Ukrajinští uprchlíci se loni v Česku potýkali s nenávistnými projevy a diskriminací, pokračovala...

Místo do šrotu do opravny. Směrnice EU prodlouží záruku a zakážou „kazítka“

24. dubna 2024

Premium Do budoucna by měla být oprava rozbitých a porouchaných domácích spotřebičů jednodušší. A stejně...

Ignorovat, nebo demaskovat? Německá média řeší, jak informovat o AfD

24. dubna 2024

Premium Je to teď horké téma. Německá mainstreamová média stojí před volbou, nakolik a jakým způsobem...

Šibal z Prahy podmázl průvodčího, s Lorenovou v negližé předběhl konkurenci

24. dubna 2024

Seriál Byla teprve na začátku kariéry, ale fotografové na ni už stáli fronty. Snímek mladičké Sophie...

  • Počet článků 85
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 905x
Jsem zatím student a začínající žurnalista

Seznam rubrik