12. května 2014
Volby do EP nejsou evropskými volbami (Komentář)
Veřejnoprávní média, konkrétně Česká televize, už spustila informační blok, který nazvala Evropské volby (viz např. podmínky k vysílání http://www.ceskatelevize.cz/ct24/evropske-volby/268359-evropske-volby-ct-zverejnila-pravidla-vysilani/). Nevím do jaké míry neúmyslně či úmyslně mystifikuje diváky, když v nich vytváří pocit, že volby do Evropského parlamentu (dále EP) jsou volbami, které mají rozhodnout o budoucnosti celého evropského kontinentu. Česká televize však není sama, která tento mylný název používá. Spojení Evropské volby naleznete buď v titulcích a rubrikách na zpravodajských portálech, či na webech oficiálně propagujících EU. Volné (a často záměrné) zaměňování termínu Evropa a Evropská Unie se velmi často objevuje v oficiální proslovech a prohlášení čelních představitelů Evropské Unie.
Především je třeba si uvědomit, že Evropa je kontinent, kde se v současné době nalézá cca 46 (nezávislých) států, Evropskou unii tvoří v tuto chvíli "pouze" 28 států, proto zaměňování pojmů Evropa a EU, které má vytvořit dojem, že Evropa a EU jedno jsou, případně, že současná podoba EU je jedinou budoucností Evropy, je nesprávné. Aktuální krize na východě evropského kontinentu však ukazuje pravý opak. Než mi zde, v následné diskuzi, bude spíláno do ruského přisluhovače a Putinova agenta (nálepkování je momentálně nejenom na českém internetu „in“, zejména u našich "sluníčkových spoluobčanů", kteří v současné EU vidí personifikaci vítězství „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“ či militantně zaměřených, kteří si za klávesnicí představují sami sebe jako účastníky protiputinovského tažení ne vzdálené některé z populárních PC a konzolových akčních her z pohledu vlastní osoby či těch, kteří prostě nenávidí Rusko) chci zdůraznit, že současné dění na Ukrajině je třeba začít vnímat v mnohem širším kontextu. Totiž jako konec mezinárodního systému, jehož pilíře tvořila důvěra v trvalou spolupráci nadnárodních organizací, jejich kooperaci a v neposlední řadě víra ve fungování mezinárodního práva (přesněji mezinárodního práva veřejného). Právě krize na Ukrajině odhaluje nové aktéry mezinárodního systému, kterými nejsou jenom státy a ani už ne jenom ty mezinárodní organizace, ale i zájmové skupiny a různá zájmová hnutí. Dále se ukazují slabiny mezinárodního práva, konkrétně v nemožnosti jeho vynucení. To všechno koneckonců zasahuje do voleb do EP, spíše však v tom, jaké bude budoucí směřování Unie (tedy bude- li i nadále směřovat k centralizaci, nebo bude nutný „restart“ v podobě jiné formy společenství). Naneštěstí pro EU se opět oprašuje federalistický koncept evropského společenství, zejména ze strany těch, kteří současnou podobu EU vnímají jako ideální, byť (jak oni sami tvrdí) s malými nedostatky. Kdo pozorně sledoval články a akce k deseti letům ČR v EU musel nabýt dojmů, že tito věčně optimističtí zastánci současné podoby EU byli více slyšet. Jejich sentimentální příspěvky, které spíše připomínali osobní socialistické závazky na plnění plánu (např. texty C. Svobody) jakoby bojkotovali základní fakt. EU se nalézá v krizi, už ne ekonomické, ale v krizi, která zpochybňuje celou podstatu současné (centralistní) podoby EU. Moji tezi o krizi celého mezinárodního systému EU nevyjímaje, podporuje nejenom současné dění na Ukrajině, ale i současná beznaděj v případě unesených školaček v Nigerii.
Propojování pojmů Evropa a EU tak nejhlasitěji zaznívá právě od těch, kteří se nechtějí (z nějakých důvodů - zištných i nezištných) rozloučit se současnou podobou EU, považující ji za jedinou, do budoucna, možnou variantu. Můžeme zde pouze spekulovat, do jaké míry jde skutečně o přesvědčení, hraničící s vírou, či do jaké míry jde o subjektivní postoj, zastřešený osobním prospěchem (např. formy grantů, dotací apod.), které ze současného nastavení EU některým fyzickým i právnickým osobám plynou. EU se ovšem mění a je bohužel nasnadě si přiznat, že k horšímu. Absurdní byrokratická nařízení, faktická neexistence jednotné obrany, natož jednotné a úspěšné mezinárodní politiky, které uctívači současné podoby EU vnímají jako lehce[1] odstranitelné bariéry, se odhalují jako nahlodané pilíře nadnárodního společenství, které se pomalu, ale jistě uzavírá do sebe. Zkrátka mezinárodní systém se vrací zpět do realistických kolejí a tito uctívači svéhlavě trvají na idealistickém paradigmatu, které se ukazuje jako zcela nefunkční. Právě tito uctívači současné EU velmi rádi hlasitě volají po návratu původních evropských hodnot, aniž by přiznali, že to právě současná EU díky svému akcentu na gender, zelenou politiku, multikulturalismus atd. ztrácí svou evropskou tvář a pomalu se rozpouští v globálním kadlubu. Skutečnou evropskou hodnotou se tak zdá být efekt, kterému pracovně říkám „blízká vzdálenost“. Čím více se v Unii zdůrazňuje blízkost (jednota), tím více se odhaluje vzdálenost (rozmanitost). Není ovšem právě tato rozmanitost základem svébytné identity celého evropského kontinentu, kterou Unie uměle vytváří, skrze institucionální byrokracii a centralismus?
Volby do EP, jak se domnívám, skutečně nejsou volbami evropskými, byť je populární o nich tímto způsobem hovořit. Nejsou bojem o Evropu, jsou bojem o podobu Evropské Unie. Jsou bojem o to, zda- li EU dokáže projít proměnou v době, která na mezinárodním jevišti přeje jiným druhům společenství, anebo dál bude trvat na svých byrokratických a centralistických základech. Samozřejmě, že tu i nadále budou ti, kteří se jen velmi nelehko rozloučí se svou milovanou podobou EU, kteří i nadále budou žít svůj sen o tom, jak se všechny evropské národy jednoho dne bratrsky chytnou kolem ramen a za společného zpěvu Ódy na radost si zatančí u „věčného“ unijního ohníčku, který možná hřeje, ale také pálí. A pak tu samozřejmě vždycky budou ti, kterým je EU lhostejná, ať už bude vypadat jakkoli. Na kterou budou na jednu stranu nadávat, ale na druhou promrhají šanci něco změnit a budou vést řeči o tom, že ono vlastně nic změnit nejde.
Volby do EP ale také aktivizují nejvíce právě ty, kteří budou současnou podobu hájit i do poslední kapky krve, případně ty, kteří se chtějí opět vrátit k polozapomenutému konceptu federalizace (čile se o ní hovořilo před schválením Lisabonské smlouvy) EU. Např. v těchto dnech se v e-mailových schránkách některých (patrně předem vytypovaných) kandidátů objevuje Pledge pro kandidáty a kandidátky ve volbách do Evropského parlamentu 2014 udělat tyto volby skutečně evropskými, kterou rozesílají Mladí evropští federalisté (www.federaliste.cz) některým kandidátům do EP (nevylučuji, že může jít i o nějakou provokaci, zaměřenou na odpůrce současné podoby EU, nebo spamování horlivého jednotlivce, nicméně v závěru textu je odkazováno na výše uvedenou int. stránku MEF). Z textu uvádím šest bodů, které jsou (asi vybraným) kandidátům navrhovány. Chci tím dokladovat, jak letošní volby do EP aktivizují různé skupiny, hnutí, které nejsou schopny (nebo opět ze zištných důvodů nechtějí) příjmout realitu současné EU a místo skutečného řešení problémů nabízejí idealistické, naivní a někdy i lehce podbízivé žvásty (které bohužel na některé voliče působí, jiní je bohužel přecházejí s lhostejností) a zároveň tím dokladuji účelové zaměňování pojmů EU a Evropa. Do textu budu vstupovat jen krátce (spíše formou otázek v závorkách), ponechávám jej v úplném znění, aby si na něj udělal názor sám čtenář. Ten text si ovšem pamatujte, je možné, že se s ním nějaká současné podobě Unie nakloněná strana vytasí hned po volbách, jako s řešením současné krize uvnitř EU, anebo jako s "argumentem" proti euroskepticky zaměřeným politikům.
1. Povedu kampaň zaměřenou na evropské otázky. Budu podporovat celoevropský zájem oproti populistickým výzvám k národnímu egoismu. Budu bojovat proti iluzi národních řešení evropských problémů.
2. Budu trvat na tom, aby byl příští předseda Evropské komise vybrán z kandidátů nominovaných evropskými politckými stranami během volební kampaně. POSÍLIT EURO A OBNOVIT EVROPSKOU EKONOMIKU (zvýrazněno v textu jeho autory).
3. Podpořím dokončení měnové unie s kompletní ekonomickou a fiskální unií pro eurozónu, s vlastním rozpočtem pro eurozónu, s Evropským záchranným mechanismem a s vlastními zdroji pro evropský plán na oživení ekonomiky. VYBUDOVAT DEMOKRATICKOU UNII (jde o text federalistů, nikoli unionistů. Komentář k bodu o měnové a fiskální unii nechám na vás čtenářích.)
4. Zasadím se o svolání ústavodárného konventu za účelem reformy smluv, který by ustanovil federální systém vládnutí v Evropské unii či alespoň v Eurozóně.
5. Budu požadovat, aby se Evropská komise stala skutečnou evropskou vládou a aby Evropskému parlamentu byly v rozhodovacím procesu uděleny stejné pravomoci jako reprezentantům členských států, a to ve veškerých otázkách. POSÍLIT ROLI EVROPY VE SVĚTĚ (roli Evropy nebo EU?)
6. Budu prosazovat opravdovou evropskou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku, aby Evropa mluvila jedním hlasem při obraně míru a stability a aby prosazovala evropské zájmy a hodnoty ve světě. (To tedy dělá EU na Ukrajině?).
Ten naivní postoj (pomíjím tu nátlakovou rétoriku) výše uvedeného textu vyplývá z představy (ideje, měnící se už v ideologii), že jedinou cestou budoucnosti EU je ještě větší integrace a větší centralizace (jakoby neexistovaly jiné způsoby), podpořená naivní, prázdnými frázemi o obnovení, budování a posilování, v tomto případě formulované jako "socialistický závazek". Na druhou stranu tento ( spíše emocionální) výplodek ukazuje do jaké křeče se současná a idealistická EU, která už několik let používá ty samé emocionální argumenty o zajišťování míru a prosperity celé Evropy (sic opět zaměňování EU za Evropu) a o rovnosti všech členských států. Právě tyto dny ukazují, že jde skutečně jenom o prázdné fráze (sny, ideály, představy), které působí především na idealisticky zaměřené jedince (věřící v konečné vítězství pravdy, lásky a jednoty) a tzv. liberály (případně na "věčné" karieristy, kteří se už ani netají tím, že se za ty ideály pouze schovávají - viz např. Telička - více v článku na iDnes.cz s názvem Telička - Pokud ANO uspěje ve volbách je legitimní chtít eurokomisaře) . Svět se opět vrací do realistických kolejí, byť s novými aktéry v mezinárodním systému a to se samozřejmě ne všem líbí. Těm, kteří věří v to, že EU pomůže svým členským státům, je třeba připomenout, že to je právě ona EU, která se stává prostorem, pro reál politiku Německa a Francie, které pozvolna ovládají unijní a světové trhy na úkor ostatních členských států (srovnej mezinárodní politiku EU - reprezentovanou nevýraznou Catherine Ashton - např. vůči Číně a aktivity německých automobilek, podporované německými politiky, v této oblasti v době krize evropského automobilového trhu např. v letech 2010 - 2013). I to ostatně může svědčit pro to, že zatímco EU (vznikem jednotného trhu a jednotné měny) vytváří vlastní skleníkový trh (obchodování s jinými státy EU podmiňuje dodržováním lidských práv etc) některé unijní státy razí svou mimo-unijní obchodní politiku na mezinárodní scéně a nečiní jim překážky obchodovat se státy, kde se lidská práva nedodržují (Čína, některé africké státy, Rusko). Společná mezinárodní a obranná politika EU či zdůrazňování lidskoprávních otázek a humanitních ideálů se tak jeví být maskou pro tvrdou reál politiku Německa a Francie. Děsivá je v tomto ohledu představa uniformní jednoty všech členských států EU, která jakoby znovuoživovala "zombie" v podobě totalitního hesla "kdo nejde s námi, jde proti nám."
Volby do EP tak důležité jsou, ne pro Evropu, ale pro každodenní život občana jednotlivých členských zemí EU. To koneckonců nutí k diskusi nad tím, jakou roli bude Česká republika na mezinárodní scéně v nových mezinárodních podmínkách. Obávám se, že obligátní tvrzení o tom, že jsme malý a zcela bezvýznamný stát, který se vždycky bude muset spoléhat na pomoc cizích mocností, už v dobách nadvlády obchodu a boje o nerostné suroviny či boje o nové tržní příležitosti zkrátka nemusí stačit jako jediný výsledek oné diskuse.
[1] Např. formou ještě rychlejší a hlubší integrace.
Pavel Lopušník
Havlovy vize zkrátka umřely (Polemika s ekonomem Tomášem Sedláčkem)
Na konkurenčním zpravodajském webu nedávno vyšel článek s ekonomem Tomášem Sedláčkem s názvem Gratuluji. Vyhozená ruská energie a české ztráty. S jedinou myšlenkou lze v textu souhlasit a to, že české firmy pravděpodobně díky embargu přijdou o část svých investic. Dál už je Sedláčkův článek veden v sentimentálním duchu, tj. ve stylu, kde bychom byli, kdybychom pokračovali ve strategii mezinárodních vztahů, kterou nastolil V. Havel. V polemickém textu ukazuji, že sám Sedláček upadá do iluzivní představy světa, který se od konce devadesátých let jakoby neměnil. Bohužel se svět mění a v těchto dobách možná dynamičtěji, než jsme schopni si to připustit a než jsou patrně někteří ochotni akceptovat.
Pavel Lopušník
Nejsme v pozici užitečných idiotů? (polemika s Bohumilem Doležalem)
Novinář Bohumil Doležal v článku nazvaném Mediální nestrannost u sestřeleného letadla otevírá cestu cynismu, píše: „Taky bychom se neměli utěšovat tím, že zlo je zatím daleko: světová válka nebude, teď jsou nejdřív na řadě baltské státy, Moldávie a Rumunsko, pak Polsko, Slovensko a Maďarsko, a my máme dobrou šanci vyklouznout. Bereme to za špatný konec. Vycházejme raději z toho, že úplně nejdřív na řadě jsme my. V roce 1989 se nám dostalo daru svobody, toho, co nepřesně opisujeme slovy svoboda, demokracie, lidská práva: přišli jsme k němu skoro zadarmo, vůbec si ho nevážíme a jsme dnes na nejlepší cestě ho prošustrovat. Jsme líné, vypasené a zároveň bezbranné ovce, nejchutnější kořist pro predátora.“ Díky těmto slovům si nejsem jistý, zda – li naopak stranění jedné či druhé straně události neotevírá cestu cynismu ještě většímu. Presumce viny, která platí u jedné či druhé strany, stejně tak jako představa mezinárodního jeviště ala filmové Hvězdné války (bílá strana – rytíři Jedi – EU, NATO x Temné straně síly – Rusko) v představě sluníčkových bojovníků, kteří si stále nejsou schopni připustit, že svět už dávno není bojem za vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. U Doležala je pak prazvláštní propojení slov svoboda, demokracie a lidská práva v kontrastu se štvavou rétorikou vyzívající k boji a sebeobětování se (u Doležala ovšem za ideály liberálů). Vrcholem je pak závěr celého článku, který jakoby demonstroval postoje věčných bojovníků se všemi a se vším. V článku se píše: „Ač to tak nevypadá, bojujeme o život. A nejde v první řadě o to, zda vůbec víme, proti komu bojujeme (ne že by na tom nezáleželo), ale zda vůbec víme, o co bychom měli usilovat, k čemu pracovat, za co bojovat – a čemu bychom měli být ochotni, protože jinak to v tomto slzavém údolí ani nejde, aspoň tu a tam taky něco obětovat.“ (http://echo24.cz/a/iqGb7/medialni-nestrannost-u-sestreleneho-letadla-otvira-cestu-cynismu)
Pavel Lopušník
A jak jste na tom s daněmi vy, pane Humle? (Glosa)
Docela určitě to mohl být jeden z mnoha příkladů českého politika, neschopného komunikovat na sociálních sítích a snižujícího se ke stylu komunikace, kterou už několik roků předvádí např. jeho stranický kolega Zdeněk Škromach a o kterém bychom se mohli dozvědět tak leda ze stránek bulváru. Výroky poslance Stanislava Humla na adresu tenistky Kvitové však posouvají už tak nízkou laťku českého politického prostředí ještě o velký kus dolů. Je ovšem s podivem, že vzbudily pozitivní ohlas u ne zrovna malého počtu našich spoluobčanů. Jak ale správně pochopila sama Petra Kvitová a její okolí, Humlovi šlo především o sebe-zviditelnění se v předvolebním období a o získání hlasů rozdmýcháváním závisti (jak jsem si všiml z komentářů zejména u lidí, kteří jsou na penězích od státu nějakým způsobem existenčně závislí – např. důchodci, nebo u levicově zaměřených, kteří Humlův komentář pochopili jako kritiku pravicové politiky, jejímiž produkty daňové ráje jsou – to, jestli tomu tak skutečně je, nechám na čtenářích samých). Huml sám se pasoval do role nového Jánošíka (nebo Robina Hooda), „od kterého nečekejte, že bude brát chudým a dávat bohatým.“ (cit. z http://stanislavhuml.blog.idnes.cz/c/417079/Petra-Kvitova-v-danovem-raji-aneb-nemohu-se-omluvit.html)
Pavel Lopušník
Není už těch konfliktů na jednu armádu mnoho? (Komentář)
Ještě včera štvali veřejnost proti Rusku a vyzývali ji k angažovanějšímu boji na Ukrajině a jejímu připojení k EU, zatímco dnes jsou zatvrzelými obránci „evropských hodnot“ (v jejich uvažování je to multikulturalismus, gender studies, zelená politika, štědré sociální programy), které prý na svých zahraničních misích chrání naše armáda. Tito strážci a věční bojovníci za všechno a proti všem, však bojují jenom na klávesnicích počítačů a často svými ústy. Sami se vám dříve či později přiznají k tomu, že jim jejich vrozený humanismus brání vzít do ruky zbraň, za to prý oceňují, když to za ně udělá někdo jiný. Ostatní nesouhlasící s jejich (jak oni demonstrativně hlásí – těmi pravými) názory je jimi označen za putinovce, rusofila, nebo za xenofoba či rasistu (možná, že k jejich životu to vyhledávání a nálepkování „nepřátel“ tak nějak patří a zřejmě je jejich životním krédem se vůči něčemu a někomu stále vymezovat). A zatímco na jedné straně nekriticky obdivují současnou EU jakožto prevenci proti válce v Evropě i ve světě (úlohu EU pro celosvětový mír rádi okázale a při každé příležitosti připomínají), na druhé straně volají po vyvolávání konfliktu, který ale za ně v konečném důsledku bude řešit někdo druhý. Jsou to „utopičtí idealisté“ (ve smyslu terminologie Edwarda H. Carra), ale já bych použil jiné (poněkud nekorektní) označení „užiteční idioti.“ Svět se už dávno změnil a ty jejich ideály pozvolna umírají, jenom oni to ještě nepostřehli.
Pavel Lopušník
Praha ne-kulturní, zato plně politická? (Komentář)
V regionálních denících nedávno (publikován 21. 6. 2014) vyšel rozhovor s realitním investorem Luďkem Sekyrou, mimo jiné také sponzorem KDU-ČSL. Jeho hlavním tématem bylo Sekyrovo tvrzení, že vstup podnikatelů do politiky vnímá pozitivně. To ovšem není ten hlavní důvod, konečné rozhodnutí zda- li podnikatelé do politiky patří a zda- li je to onen osvěžující vítr pro zatuchlý český politický rybníček, to je v rukou každého čtenáře daného rozhovoru (odkaz na něj dále v článku). Jedním z témat, kterého se Sekyra v rozhovoru (díky položeným otázkám) dotknul, byla případná realizace Kaplického stavby na pražské Letné, podpořená mimo jiné i prezidentem Zemanem a některým politiky Top 09.
Pavel Lopušník
Zvítězili v Británii extrémisté? (Komentář)
„Británie už zkrátka není taková, jaká kdysi bývala,“ povzdechne si anglický lord a usrkne si trochu Sherry, jejíž chuť mu alespoň na okamžik připomene zlaté časy britského impéria. To lordovo povzdychnutí je ovšem třeba chápat v širších souvislostech. V intencích knihy The Broken Compass britského novináře Petera Hitchense lze tvrdit, že nejenom v Británii, ale v celé EU sílí hlasy hodnotově zmateného liberalismu, ve své podstatě podporujícího vše protizápadní, vytvářející identitu pseudo-evropskou (jak nazvat uměle vytvářenou identitu občana EU, jež je prezentována jako identita „evropské tradice“), která jenom demaskuje svůj globalizační charakter. Tento nový trend, jehož pilíře tvoří multikulturalismus, gender, zelená politika a co nejširším způsobem definovaná oblast lidských práv, se pomalu stává kánonem, relativizujícím hranice mezi pravolevým (konzervativním a liberálním) politickým spektrem, mezi západem a východem. Nejenom Británie v takto nastaveném prostředí relativizující původní evropské (rozuměj především západní) hodnoty ztrácí svou tvář. V souvislosti s tímto trendem se objevuje ještě jeden jev, který demaskuje ušlechtilost tohoto hodnotově vyprázdněného liberalismu. Ti, kteří nás ještě včera utvrzovali v demokratičnost svých idejí a v mírovou podstatu liberální koncepce mezinárodního prostředí, dnes každého, kdo nesouhlasí, automaticky označí za extrémistu, nacistu, xenofoba, nacionalistu, populisty či člena krajní pravice bez nároků na vyjasnění těchto termínů a argumentaci důvodu jejich užití.
Pavel Lopušník
Symbolem letošních voleb do EP je chybějící velké téma (Komentář)
Média se v několika dalších dnech po oficiálním zveřejnění výsledků do EP jistě budou předhánět v politologických analýzách nízké volební účasti v České republice (i když nejenom u nás). Příčin může být samozřejmě více, ale tou jednou (jak se domnívám snad i hlavní), na které se už nyní shodnou média a politologové napříč různými názorovými směry, je chybějící zásadní (unijní) téma (či témata). Pozn.: Komentář publikován ještě před sdělením oficiálních výsledků. Budu se také zaměřovat primárně na příčiny nízké volební účasti v ČR, i když budou určité momenty platné i pro jiné členské státy s nízkou volební účastí.
Pavel Lopušník
Zamyšlení nad pomazánkovým máslem (Polemika s L. Rakušanovou)
Novinářka Ludmila Rakušanová se ve svém sobotníku, v aktuálním (papírovém) víkendovém vydání regionálních Deníků pozastavuje nad letošními volbami do EP a svůj článek věnuje národním zájmům (sobotník nese název Vážené a milé Národní Zájmy). V jednom místě nalézáme tuto větu: „Anebo další příklad: v čím zájmu je asi boj o to, aby výrobek, předstírající v názvu něco, co v něm není, směl i nadále klamat spotřebitele, když ne v zájmu firmy, která ho vyrábí a má zadarmo reklamu?“ Nevím, zda- li novinářka nepochopila podstatu oné nepřímo zmiňované reklamní kampaně, nebo úmyslně její sdělení dezinterpretuje a bagatelizuje, snad kvůli svému sluníčkovému pohledu na EU. „Pes je zakopán“ jinde a problém je přeci jen vážnější.
Pavel Lopušník
Polemika s Ivanem Bartošem
Tento článek reaguje na páteční rozhovor s předsedou České pirátské strany Ivanem Bartošem v rámci předvolebního vysílání na ČT24. Na tento rozhovor naleznete odkaz v následujícím textu, který je polemikou s tezemi, které zde Bartoš nastínil. Důvod, proč se k tomuto rozhovoru vracím, je stále přetrvávající (a s prominutím až naivní) přesvědčení o možném reformování stávajícího stavu EU. Jako alternativu k tomuto přesvědčení nabízím úvahu o přehodnocení současného stavu Unie a o hledání jiných forem společenství evropských států, kterou vyslovím až na konci tohoto článku.
Pavel Lopušník
Vliv unijní legislativy na vnitrostátní legislativu (Komentář)
Často kolem sebe slýchám, že současná podoba EU je vlastně fajn a za většinu problémů si můžeme sami, protože máme neschopné a korumpovatelné politiky. To, že máme takové politiky, jaké jsme si zvolili, je smutný fakt a o jejich morálním kreditu se s autory takovéhoto tvrzení přít nehodlám. Co však mohu zpochybnit, je část výše uvedeného tvrzení, které odráží nezájem české veřejnosti o fungování implementace unijních předpisů a nařízení do národní legislativy. Je velmi zjednodušující a obávám se, že dost pohodlné tvrdit, že za všechno, co se v nynější Unii (potažmo v jednotlivých členských státech) děje, si můžeme vlastně sami a že je současné nastavení Unie de facto v pořádku. Často takováto tvrzení vlastně banalizují sílící vliv evropské legislativy na právní systém jednotlivých členských států. Pozn. Téma není úmyslně vyčerpáno a zasloužilo by si mnohem delší prostor, než formu jednoho (byť poněkud delšího) článku.
Pavel Lopušník
Ukrajina jako pohřebiště idealistických idejí (Komentář)
O situaci na Ukrajině nelze ze vzdálené pozice středoevropana, který je odkázán pouze na zprostředkované zprávy, říct nic objektivního. Snad proto se v posledních několika dnech vyrojila celá řada bojovníků za svobodnější Ukrajinu, z nichž jedna část její budoucnost vidí v područí Bruselu, druhá v područí Moskvy. Obě pozice mi připadají jako ztělesnění českého přísloví „z louže pod okap.“ Když si prolétneme ukrajinské moderní dějiny, od „oranžové revoluce“ až po aktuální situaci, nelze věřit v trvale klidný stav této části evropského kontinentu. Jsou to často právě euro-optimisté (zatvrzele hájící současnou podobu EU), pro které se EU stala „fetišem evropského pořádku“, kteří nejsou schopni pochopit, že klid obyvatelům Ukrajiny současná Unie, která se sama potácí v problémech, rozhodně nepřinese. Aktuální problémy na východu Evropy se našinci, který se nespokojí s lacinou pózou ochránce světového míru a celoevropského blahobytu, zdají být vzdálené. Vítězství ve prospěch EU by to mohlo změnit. Pokud se tedy nyní můžeme mezi sebou hádat (hlavně virtuálně), kdo ze současné situace má větší prospěch, ve velmi blízké budoucnosti můžeme jenom počítat naše vlastní ztráty.
Pavel Lopušník
Nepůjde změna volebního systému nakonec proti voličům? (Komentář)
S poukazem na včerejší článek z iDnes (v textu na něj ještě odkážu) hnutí Ano navrhuje změnu systému na většinový a dvoukolový. Snahy tohoto hnutí nejsou první a bohužel ani posledním voláním po změně volebního systému v České republice. Často je slýcháváme zejména od příznivců velkých politických stran (českého politického mainstreamu) v období povolebních, koaličních vyjednávání.
Pavel Lopušník
Principy volného trhu „dětem“ (Glosa)
Často v dnešních dnech a z různých stran slýchávám posměch na adresu zastánců volného trhu. Ačkoli nejsem zastáncem teze, že volný trh je absolutní a všemocný i já se musím vypořádat s faktem, že trh vytvářejí lidé a že regulace (byť velmi mírná), kterou velmi často doporučují jako alternativu (nebo lépe jako řešení nedostatečností) volného trhu právě oni posměváčkové, není také samospásná a v konečném důsledku (jak se budu snažit ukázat) nebezpečná. Tady někde vznikala potřeba ujasnit si principy volného trhu jednoduchým, ale nikoli vyčerpávajícím (tj. z hlediska obsahu) způsobem. Nečiním si tedy nárok na úplné vysvětlení veškerých strastí a slastí volného trhu. Mojí ambicí je pak vytvářet spíše otázky, než podávat hotové odpovědi. Velmi často se zde bude opakovat příklad z regulace bankovního sektoru, na kterém se budu snažit ukázat, jak ušlechtilé zájmy, které k regulaci v konkrétní oblasti vedou, mohou být (v konečném důsledku) „dvousečnou zbraní.“
Pavel Lopušník
Pozitivní nebo pozitivistická? (Glosa)
Vánoce kdysi bývaly svátky klidu, míru a pokoje. Úmyslně volím ten minulý čas, protože to současné předvánoční období jako by bylo přípravou na nastávající super-volební rok. Už zase jsme svědky osobních útoků a osočování, tedy něčeho, co se už od prezidentské volby stává součástí českého předvolebního folkloru. První útoky se odehrávají na sociálních sítích, internetových blozích, diskuzích a tradičně i po hospodách. Vím, z tohohle nelze usuzovat, že je tomu tak v celé společnosti. Ovšem poučený z předcházejících let si dovolím tvrdit, že to, co nyní rezonuje na internetu, se za několik měsíců naplno projeví i v reálném světě a mě tak napadá otázka, kdy už se konečně poučíme a kdy převezmeme zodpovědnost za naše nezodpovědná rozhodnutí?
Pavel Lopušník
Nežijeme tak trochu postaru? (Glosa)
Svět je pro ně černý nebo bílý (a to doslova). Přijímají pouze našince a cizince či ty, kteří si dovolí vznést kritické stanovisko, automaticky posílají za hranice naší země, kde by sami měli chvilku žít. Zatvrzele hájí svobodou slova (tu vlastní samozřejmě), ale druhým ji rádi upírají ve své snaze za každou cenu přesvědčit všechny okolo, že jenom oni mají pravdu. Jsou věčně existenčně nespokojení (můžeme se ptát, čí je to vina), ale za to jim velké sebeuspokojení přináší, když mohou druhé urážet a osočovat. Dělá jim dobře, když je za to někdo pochválí, jenom s tím jsou ochotni diskutovat. Velmi často ty svoje urážky zaměňují za věcný názor, podle nich ten jediný správný samozřejmě, o kterém se domnívají, že jím plavou proti proudu. Často tak připomínají puberťáka, který vidí hrdinu v každém, kdo dokáže poslat své rodiče někam. Zásadně neargumentují, jsou spokojení s jednoduchými „pravdami“, které vnímají jako dogmatické. Naproti tomu druhé rádi poučují, hlavně o těch svých „pravdách“. Svět vnímají ploše, pochopit jiné dimenze problému je nad jejich síly a co je horší, jejich vidění je v současném Česku oblíbené.
Pavel Lopušník
Vztah EU a Evropy je vytvářen uměle (Komentář)
Ve většině diskusí (laických ale i odborných) o EU se vzájemně zaměňují dva termíny a to Evropa a Evropská Unie. Ti, kteří za současné situace uvažují o případném vystoupení své země z EU, musí počítat s tím, že na své racionální argumenty často dostanou jenom plané emocionální odpovědi. Za tu nejméně racionální považuji odpověď typu: Česká republika by vystoupením z EU přestala patřit do Evropy. Tuto odpověď většinou diskutující považují za definitivní a považují ji za natolik silný argument, že proti němu nelze nic namítnout. Je to však jeden z „argumentů“, který zpochybnit lze a který jenom ukazuje na slabiny obhajoby samotné existence současné podoby EU.
Pavel Lopušník
Profesore Masaryku, už vás zase potřebujeme (Komentář)
Po celé republiceexistují zdravotnická zařízení, kde v roli sestřiček nebo pečovatelek naleznete řádové sestry. Osobně jim tu službu, kterou vykonávají, nezávidím a nedokážu si představit někoho, kdo by je při jejich práci zatěžkával pravidlem o nežádoucí pokrývce hlavy, kterou by na přímý pokyn musely ihned sundat. Je zajímavé, že v případě jiného náboženství tato tolerance k pokrývce hlavy, jako povinné náboženské výbavy v České republice neplatí. V čem je tedy pozice dvou v islám věřících žen, které trvají na nošení šátků v profesy zdravotní sestry, jiné, než v případě jeptišek, kterým podobné náboženské pravidlo ukládá povinnost nosit pokrývku hlavy i při výkonu své profese?
Pavel Lopušník
Nebudu cestovat v posledním vagónu metra (Glosa)
Je osmá hodina ráno a já nastupuji v Holešovicích do metra. Na Muzeu přestoupím na zelenou linku A, abych se včas dostal na Floru, kde mám pracovní schůzku. V jedné ruce svírám časopis, druhou se přidržuji madla a přitom sleduji své spolucestující. Mladí mají sluchátka na uších, pár cizinců se zmateně kouká do mapy, několik lidí si dělá něco na tabletech, zbytek čučí do novin. Všichni se starají více o sebe než o druhé a koneckonců, proč ne. Problému má každý z nás až nad hlavu. Na Florenci se vagón trošku uvolní, ale sednout se mi nechce. Jezdím tady dost často a vidím, co za lidi si občas na sedačky sedá. Na některých z nich jdou rozeznat mapy vytvořené podivnými (možná i biologickými) tekutinami. Tak nějak si neumím představit, jaký pak smysl mají nové „flirtovací“ vagóny, které se teď v listopadu do pražského metra zavádějí.
Pavel Lopušník
Voliči mají, co chtěli, tak proč jsou tak překvapeni? (Glosa)
V četných povolebních komentářích byla cítit nedůvěra ve strany, které dosáhly volebního vítězství. Jen velmi málo komentářů si však položilo (podle mého soudu) zásadní otázku: „Oč voličům vlastně jde?“ Není současná situace v ČSSD jenom dovršení boje o koryta a nebylo možné tuto situaci, alespoň ze strany Haška (pána, jemuž v Brně dávají indiánské jméno „Ten, který sedí na více židlích) předpokládat? A nakonec, nečekají nás podobné revolty ve všech parlamentních partajích. Už z tohoto důvodu jsou překvapivé reakce (nad aktuální politickou situací) některých voličů minimálně úsměvné.
Pavel Lopušník
Přestávám českému voliči rozumět a asi nejsem sám (Glosa)
„Už aby ti darebáci šli do p....e!“ Vykřikovala před třemi dny na ulici v jednom nejmenovaném moravském městě jedna jeho postarší občanka. Dnes je dobojováno a s těmi darebáky a jejich případným odchodem do míst, kam nás každý posílá, ale málokdo tam skutečně byl, si nejsem tak moc jistý. Koblihy, káva a předvolební guláše možná ještě putují zažívacím traktem, aby se nakonec proměnily v pouhý produkt metabolického procesu odplavený potrubím kamsi do propadliště dějin. Jaký to symbolický konec poněkud podivných voleb, na jejichž začátku byl hněv, který teď, ve světle volebních výsledků poněkud ztrácí svůj smysl.
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 85
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 905x
Jsem zatím student a začínající žurnalista
