Polemika s Ivanem Bartošem

Tento článek reaguje na páteční rozhovor s předsedou České pirátské strany Ivanem Bartošem v rámci předvolebního vysílání na ČT24. Na tento rozhovor naleznete odkaz v následujícím textu, který je polemikou s tezemi, které zde Bartoš nastínil. Důvod, proč se k tomuto rozhovoru vracím, je stále přetrvávající (a s prominutím až naivní) přesvědčení o možném reformování stávajícího stavu EU. Jako alternativu k tomuto přesvědčení nabízím úvahu o přehodnocení současného stavu Unie a o hledání jiných forem společenství evropských států, kterou vyslovím až na konci tohoto článku.  

Základními tezemi, které Bartoš v rozhovoru zmiňuje, jsou posílení pravomocí Evropského parlamentu (dále EP) a revize stávajících smluv EU. Nejprve se zaměřím na druhou tezi. Je třeba si uvědomit, že zatím každý existující dokument EU narážel na hlavní problém a tím je míra autonomie jednotlivých členských států. Lisabonská smlouva,[1] na kterou se Bartoš v rozhovoru odkazuje, není ničím jiným než dokumentem, který novelizuje již dříve existující Smlouvu o EU. Nahrazovat nové smlouvy, znamená vrátit se na začátek dlouhotrvajících procesů, v rámci nichž by se vedly debaty o kosmetických změnách, upravujících pouze formální stránku současné EU. Může si však tyto diskuse (v současné době) EU dovolit?

S hlavní myšlenkou, která se skrývá za Bartošovou ideou „otevřené Evropy“[2], s níž jdou Piráti do euro-voleb, souhlasím. Tedy, je potřeba něco se současným stavem EU udělat. Otázkou ovšem je, jestli je současná EU re-formovatelná a je- li zde vůbec vůle po zásadních reformách primárních dokumentů EU a zda- li voliči nevolají po kompletní transformaci EU v nějakou jinou podobu evropského společenství. Zatímco Bartoš v rozhovoru zastává víru v re-formovatelnost EU („Piráti požadují sepsání nové smlouvy o EU s cílem vyjasnit a nahradit stávající smlouvy. Lisabonská smlouva je zastaralá a řada věcí by měla být revidována směrem k posílení pravomocí Evropského parlamentu"[3]), já se obávám, že pouhá změna smluv nebude stačit. Kolikrát už občanům EU byla slibována změna skrze náhradu smluv a sepsání smluv nových a vždy se v těch tzv. nových smlouvách objevovaly utopické fráze, sliby o lepších zítřcích celého kontinentu atd., o jejichž naplňování si nedělám velké iluze. Typickým příkladem takovéhoto nenaplněného slibu je „princip subsidiarity“[4], který se sice objevuje v Lisabonské smlouvě,[5] nicméně my jsme svědky opačného procesu, realizovaného instituty EU a to centralizace. Není spíše na čase hovořit o nějaké nové podobě evropského společenství?

Krize na Ukrajině nyní postupně odhaluje deficity v oblasti zahraniční a obranné politiky EU.[6] Tyto deficity ovšem nespraví ani nové smlouvy, ani posílení pravomocí Evropského parlamentu. Je otázkou, zda-li funkce stálého předsedy Rady EU (aktuálně H. von Rompuy) a šéfa unijní diplomacie (C. Ashton), které by podle Bartoše měly být v budoucnosti obsazovány na základě volby, se za současné situace nejeví jako zcela zbytečné a zda bychom měli uvažovat o jejich zrušení.[7] Nechci Ivanu Bartošovi nikterak brát iluze, ale i současný neblahý stav EU vznikl na podkladě slibů nového zásadního dokumentu, který v době svého vzniku dokonce nesl název Reformní smlouva[8] (jde o Lisabonskou smlouvu) a revizí stávajících smluv. Také se obávám, že by snahy o posílení pravomocí EP, vedly spíše k častějším konfliktům s EK (Evropská komise). Už dnes víme, že ony změny byly pouze kosmetické a tudíž si nelze nic jiného slibovat ani od změn, které navrhuje Ivan Bartoš.

Jako přijatelnější alternativa se v současné době nabízejí jiné podoby evropského společenství. Ať už formou volného svazku států s některými společnými oblastmi, nebo forma jakéhosi volného uskupení bez společných institucí, které jak se ukazuje, stejně jenom posilují centralistické snahy. Bohužel však stále více zaznívají federalistické snahy, ale ani ony nemají moc reálnou snahu, vzpomeňme jen na odpor vůči možné „Evropské Ústavě“. Místo toho se ukazuje jako reálnější taková forma společenství, která svým členům umožní dobrovolně vstoupit, ale i dobrovolně vystoupit. Ať už se nám to líbí nebo ne, stále důležitější roli na mezinárodním jevišti bude hrát ekonomika a obchod, které jsou už nyní impulsem a motivem k vytváření společenství a k realizaci vztahů v mezinárodním prostředí. Na druhou stranu velmi dobře chápu myšlenky, které Ivan Bartoš v rozhovoru pro Českou televizi vyslovuje, jen nevím, jestli si uvědomuje, že z ideálů a myšlenek se národ, zejména naše malá země, nenají. Koneckonců EP je plný idealistů,[9] kteří o změnách velice často hovoří jenom v předvolebním klání, je však otázkou, jak dlouho tento „folklór“ občané jednotlivých členských států budou tolerovat.

[1] Přesněji Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007

[2] Podotýkám, že v tom sloganu ovšem cítím úmyslné propojování nespojitelných pojmů, totiž Evropy a EU.

[3] Viz http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/270909-bartos-posilime-evropsky-parlament-a-prepiseme-unijni-smlouvy/

[4] Viz čl. 3b Lisabonské smlouvy –

„1.   Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.

2.   Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.

3.   Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.

Orgány Unie uplatňují zásadu subsidiarity v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Vnitrostátní parlamenty dbají na dodržování zásady subsidiarity v souladu s postupem uvedeným v tomto protokolu.

4.   Podle zásady proporcionality nepřekročí obsah ani forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv.

Orgány Unie uplatňují zásadu proporcionality v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality.“

[5] Nalezneme jej už i v Maastrichtské smlouvě.

[6] V Lisabonské smlouvě viz čl. 11  a 12.  

[7] Obě funkce zavedla až Lisabonská smlouva.

[8] Viz např. http://www.evropskaunie.estranky.cz/clanky/dokumenty/zaklad-__reformni-smlouvy__.html

[9] Už proto v rámci evropského společenství zoufale potřebujeme alternativu.