Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Grebeníčkovi nejde o Palacha a dokonce ani o dějiny (Komentář)

9. 02. 2013 17:06:13
Včerejší projev bývalého předsedy (tento fakt je podle mého soudu důležitý) KSČM Miroslava Grebeníčka už zase rozčeřil neklidné hladiny českého politického rybníčku. Jan Palach, který se stal předmětem Grebeníčkovy parlamentní exhibice, se už nemůže bránit. To je bohužel výsadní právo živých, mluvit o mrtvých a to ne vždy dobře. Byla Grebeníčkova řeč skutečně motivována touhou přinést nová fakta k činu Jana Palacha, nebo jen propagandisticky využil lidový výklad dějin opírající se o informace z agentury JPP (jedna paní povídala)?
Jan Palach se i po smrti stává součástí nedůstojné politické strkaniceJan Palach se i po smrti stává součástí nedůstojné politické strkanice

Dějiny lze přirovnat k impresionistickému obrazu nebo historické mozaice. Dokonce ani ti, kteří danou dobu zažili, nemohou podat komplexní „zprávu“ o konkrétní historické epoše, protože jejich svědectví je jenom jedním z mnoha dílů[1] skládanky. Nejhorší jsou pak ti „historici“, kteří si vezmou právě jenom ten jeden díl skládanky a interpretují jej jako celistvý obraz a tím chtějí šokovat, ano do značné míry i exhibovat, jako kouzelník, který před užaslými diváky teatrálně vytahuje z klobouku jednoho bílého králíka za druhým. Palachovu oběť nelze interpretovat bez kontextu doby. Ve své řeči Grebeníček řekl: „Ano, mám na mysli především a zejména důvodovou zprávu, v níž se navrhovatelé uchylují k svéráznému výkladu historických událostí. Jejich účelová úprava minulosti signalizuje mnohé.“[2] Máme tedy tomu rozumět tak, že Grebeníčkova teze o Palachových sympatiích k reformním komunistům, kteří, jak tvrdí „měli podporu ve všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva“, není účelovým a svérázným výkladem dějinných událostí? Pro výše uvedené citace Grebeníček neuvádí relevantní historická fakta, o která by své tvrzení mohl opřít. Možná i z tohoto faktu vyplývá, kdo je respondentem Grebeníčkových slov. Zdá se mi (pro méně chápavé čtenáře, toto je můj subjektivní názor), že Grebeníčkova řeč mířila k ortodoxním příznivcům strany, kteří by jí tleskali, i kdyby jejím obsahem bylo tvrzení o tom, že už praotec Čech byl prvním marxistou na světě. Chybějící fakta totiž už dopředu vylučují takovou diskusi, která je postavena na argumentaci. Chci tím říct, že Grebeníček obviňuje druhé z toho, co v zápětí dělá sám. Ostatně chybějící fakta hbitě nahradí osobní vzpomínkou: „Živě si totiž vzpomínám na výsledky sociologického průzkumu veřejného mínění z června roku 1968, podle něhož se 89 % dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj, a jen pět procent pro vývoj kapitalistický. Šest procent pak nevědělo, jak odpovědět.“ Upřímně pochybuji, že si pan Grebeníček na něco živě vzpomíná a navíc s tak přesnými číselnými hodnotami. To jen do své řeči nenápadně zakombinoval fakta, která si evidentně někde našel, otázkou však zůstává, kde k těmto číslům přišel a zda se jim dá vůbec věřit. Jistě máme všichni v dobré paměti exhibování nejrůznějšími průzkumy, které svého času prováděl Jiří Paroubek.

Grebeníčkův projev skýtá i nejedno překvapení. Je velmi dobře znám postoj KSČM ke Spojeným státům americkým. Přesto se v politikově řeči dočteme: „Dovolím si připomenout i to, co se nedávno odehrálo na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil i americký politolog Fred Eidlin. Nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň odmítl označení takzvaného komunistického Československa jako totalitních států, případně o omezení užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu 50. let 20. století.“ Podotýkám jen, že Grebeníčkovo zprostředkování Eidlinových tezí není citací[3] a neodkazuje ke konkrétnímu, písemnému materiálu nebo sborníku z konkrétního semináře, na který politik ve své řeči odkazuje. Mohu se jen domnívat, že na semináři také zazněly některé z myšlenek, které autor uveřejnil v knize The Logic of Normalization – politické vedení SSSR se domnívalo, že v Československu vede válku jen pár kontarevolucionářů a dalo pokyn nestřílet. Oběti konce Pražského jara byly, podle Eidlina, oběťmi nehod a selhání nervů na obou stranách.[4] Eidlinovy teze (nejednoznačnost totalitarismu a interpretace invaze vojsk Varšavské smlouvy) skrývají nejenom pro Grebeníčka lákavý potenciál. Totiž možnost učinit ze sentimentálních vzpomínek věčných komunistů, kteří se slzou v oku vzpomínají „jak se za bolševika žilo blaze“ historický fakt a zároveň z toho vytěžit cenný politický kapitál. Ano v době, kdy se mladá generace o historii nezajímá a ta starší si jí idealizuje, jsou takovéto myšlenky nesmírně populární. Tady se dostávám k další skupině osob, která Grebeníčkovy úvahy příjme za své. Politik dobře ví, že svými řečmi osloví, jak extrémní pravici („Atmosféra nadšení, hrdost na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná. Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky“) tak extrémní levici.

Velice dobře si uvědomuji, že v Grebeníčkově případě jde o projev, primárně určený k jinému cíli, než k akademické diskusi. Mým cílem bylo ukázat, že však nejde o nic jiného, než o opoziční a předběžně i předvolební divadlo, kde je hlavní úloha svěřena člověku, kterému není zatěžko dovolávat se mrtvého, který se už nemůže bránit. Ostatně to, že jde o klasickou parlamentní selanku,[5] která občany už pár let znechucuje, odhaluje závěr Grebeníčkovy řeči: „Ani se nedivím výsledku při prezidentských volbách, kterého dosáhl zmíněný Přemysl Sobotka. Ach jo. Chci také konstatovat, že to vše nemá s představami a názory Jana Palacha vůbec nic společného. Palach neusiloval o likvidaci plurality, ale o její rozšiřování a další demokratické posuny ve společnosti. Ano, Jan Palach se stal po své smrti rukojmím celé řady prapodivných negativistů, například těch, kteří v nahnědlé tónině opakovaně volají po odstoupení členů KSČM, kteří po demokratických volbách loni na podzim usedli v krajských radách.“



[1] Dílů, které musí být očištěny od subjektivizace a sentimentality, s níž ke konkrétní události přistupujeme. Lidově řečeno, to, že se o někom historicky významném prohlásí, že to byl flamendr, nemusí být nutně historickým faktem.

[2] Veškeré citace z Gebeníčkova projevu čerpám z doslovného přepisu (http://zpravy.idnes.cz/miroslav-grebenicek-projev-o-jan-palach-fc0-/domaci.aspx?c=A130208_174001_domaci_mhk)

[3] Jádrem té konference bylo skutečně zpochybnění dosavadního chápání termínu totalitarismus a hledání jakési teorie totalitarismu.

[4] Více k tomu článek Jana Čulík v Britských listech http://blisty.cz/art/42318.html (poznámka na okraj - citaci z Britských listů, zde chápu jako oponenturu svých vlastních názorů, abych zde nebyl podezříván – obávám se však, že se i přesto tací najdou, s podpory jednoho názorového proudu).

[5] A de facto už začátek předvolební kampaně.

Autor: Pavel Lopušník | sobota 9.2.2013 17:06 | karma článku: 12.44 | přečteno: 665x

Další články blogera

Pavel Lopušník

Havlovy vize zkrátka umřely (Polemika s ekonomem Tomášem Sedláčkem)

Na konkurenčním zpravodajském webu nedávno vyšel článek s ekonomem Tomášem Sedláčkem s názvem Gratuluji. Vyhozená ruská energie a české ztráty. S jedinou myšlenkou lze v textu souhlasit a to, že české firmy pravděpodobně díky embargu přijdou o část svých investic. Dál už je Sedláčkův článek veden v sentimentálním duchu, tj. ve stylu, kde bychom byli, kdybychom pokračovali ve strategii mezinárodních vztahů, kterou nastolil V. Havel. V polemickém textu ukazuji, že sám Sedláček upadá do iluzivní představy světa, který se od konce devadesátých let jakoby neměnil. Bohužel se svět mění a v těchto dobách možná dynamičtěji, než jsme schopni si to připustit a než jsou patrně někteří ochotni akceptovat.

27.7.2014 v 20:02 | Karma článku: 21.04 | Přečteno: 1561 | Diskuse

Pavel Lopušník

Nejsme v pozici užitečných idiotů? (polemika s Bohumilem Doležalem)

Novinář Bohumil Doležal v článku nazvaném Mediální nestrannost u sestřeleného letadla otevírá cestu cynismu, píše: „Taky bychom se neměli utěšovat tím, že zlo je zatím daleko: světová válka nebude, teď jsou nejdřív na řadě baltské státy, Moldávie a Rumunsko, pak Polsko, Slovensko a Maďarsko, a my máme dobrou šanci vyklouznout. Bereme to za špatný konec. Vycházejme raději z toho, že úplně nejdřív na řadě jsme my. V roce 1989 se nám dostalo daru svobody, toho, co nepřesně opisujeme slovy svoboda, demokracie, lidská práva: přišli jsme k němu skoro zadarmo, vůbec si ho nevážíme a jsme dnes na nejlepší cestě ho prošustrovat. Jsme líné, vypasené a zároveň bezbranné ovce, nejchutnější kořist pro predátora.“ Díky těmto slovům si nejsem jistý, zda – li naopak stranění jedné či druhé straně události neotevírá cestu cynismu ještě většímu. Presumce viny, která platí u jedné či druhé strany, stejně tak jako představa mezinárodního jeviště ala filmové Hvězdné války (bílá strana – rytíři Jedi – EU, NATO x Temné straně síly – Rusko) v představě sluníčkových bojovníků, kteří si stále nejsou schopni připustit, že svět už dávno není bojem za vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. U Doležala je pak prazvláštní propojení slov svoboda, demokracie a lidská práva v kontrastu se štvavou rétorikou vyzívající k boji a sebeobětování se (u Doležala ovšem za ideály liberálů). Vrcholem je pak závěr celého článku, který jakoby demonstroval postoje věčných bojovníků se všemi a se vším. V článku se píše: „Ač to tak nevypadá, bojujeme o život. A nejde v první řadě o to, zda vůbec víme, proti komu bojujeme (ne že by na tom nezáleželo), ale zda vůbec víme, o co bychom měli usilovat, k čemu pracovat, za co bojovat – a čemu bychom měli být ochotni, protože jinak to v tomto slzavém údolí ani nejde, aspoň tu a tam taky něco obětovat.“ (http://echo24.cz/a/iqGb7/medialni-nestrannost-u-sestreleneho-letadla-otvira-cestu-cynismu)

21.7.2014 v 12:46 | Karma článku: 14.65 | Přečteno: 1015 | Diskuse

Pavel Lopušník

A jak jste na tom s daněmi vy, pane Humle? (Glosa)

Docela určitě to mohl být jeden z mnoha příkladů českého politika, neschopného komunikovat na sociálních sítích a snižujícího se ke stylu komunikace, kterou už několik roků předvádí např. jeho stranický kolega Zdeněk Škromach a o kterém bychom se mohli dozvědět tak leda ze stránek bulváru. Výroky poslance Stanislava Humla na adresu tenistky Kvitové však posouvají už tak nízkou laťku českého politického prostředí ještě o velký kus dolů. Je ovšem s podivem, že vzbudily pozitivní ohlas u ne zrovna malého počtu našich spoluobčanů. Jak ale správně pochopila sama Petra Kvitová a její okolí, Humlovi šlo především o sebe-zviditelnění se v předvolebním období a o získání hlasů rozdmýcháváním závisti (jak jsem si všiml z komentářů zejména u lidí, kteří jsou na penězích od státu nějakým způsobem existenčně závislí – např. důchodci, nebo u levicově zaměřených, kteří Humlův komentář pochopili jako kritiku pravicové politiky, jejímiž produkty daňové ráje jsou – to, jestli tomu tak skutečně je, nechám na čtenářích samých). Huml sám se pasoval do role nového Jánošíka (nebo Robina Hooda), „od kterého nečekejte, že bude brát chudým a dávat bohatým.“ (cit. z http://stanislavhuml.blog.idnes.cz/c/417079/Petra-Kvitova-v-danovem-raji-aneb-nemohu-se-omluvit.html)

13.7.2014 v 20:18 | Karma článku: 28.11 | Přečteno: 1884 | Diskuse

Pavel Lopušník

Není už těch konfliktů na jednu armádu mnoho? (Komentář)

Ještě včera štvali veřejnost proti Rusku a vyzývali ji k angažovanějšímu boji na Ukrajině a jejímu připojení k EU, zatímco dnes jsou zatvrzelými obránci „evropských hodnot“ (v jejich uvažování je to multikulturalismus, gender studies, zelená politika, štědré sociální programy), které prý na svých zahraničních misích chrání naše armáda. Tito strážci a věční bojovníci za všechno a proti všem, však bojují jenom na klávesnicích počítačů a často svými ústy. Sami se vám dříve či později přiznají k tomu, že jim jejich vrozený humanismus brání vzít do ruky zbraň, za to prý oceňují, když to za ně udělá někdo jiný. Ostatní nesouhlasící s jejich (jak oni demonstrativně hlásí – těmi pravými) názory je jimi označen za putinovce, rusofila, nebo za xenofoba či rasistu (možná, že k jejich životu to vyhledávání a nálepkování „nepřátel“ tak nějak patří a zřejmě je jejich životním krédem se vůči něčemu a někomu stále vymezovat). A zatímco na jedné straně nekriticky obdivují současnou EU jakožto prevenci proti válce v Evropě i ve světě (úlohu EU pro celosvětový mír rádi okázale a při každé příležitosti připomínají), na druhé straně volají po vyvolávání konfliktu, který ale za ně v konečném důsledku bude řešit někdo druhý. Jsou to „utopičtí idealisté“ (ve smyslu terminologie Edwarda H. Carra), ale já bych použil jiné (poněkud nekorektní) označení „užiteční idioti.“ Svět se už dávno změnil a ty jejich ideály pozvolna umírají, jenom oni to ještě nepostřehli.

11.7.2014 v 15:21 | Karma článku: 18.74 | Přečteno: 1077 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Monika Pilloni

Břišní tance pro migranty na předdvoří kostela ... žádosti o azyl + 328% ...

Evropa zaplavená žádostmi o azyl: 6 let + 328% ... Itálie: Varese, břišní tance pro migranty na předdvoří kostela ... 83% Italů chce zrušit Schengen.

28.9.2016 v 0:45 | Karma článku: 8.64 | Přečteno: 108 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč volím socialisty?

Jeden bloger dal nahlédnout do své duše antisocialisty. A já zase dávám nahlédnout do duše toho, díky komu mají socialisté svých dvacet procent jistých, což se o mně stejně ví, a což je tady fakt o hubu, hehe!

27.9.2016 v 18:52 | Karma článku: 12.94 | Přečteno: 956 | Diskuse

Irena Mikešová

Jak nám Mikeš přinesl štěstí

Byl jediným a zároveň nežádoucím kotětem stárnoucí kočky naší sousedky na chalupě. Moura si tehdy asi řekla, že to ještě jednou zkusí a sousedka starousedlice se jí odvděčila tím, že ho chtěla utopit.

27.9.2016 v 14:58 | Karma článku: 22.20 | Přečteno: 398 | Diskuse

Eva Sádecká

Film jako život

Mám na mysli film Auta, autorů Příběh hraček a Hledá se Nemo. Netušila jsem, jak moc tenhle animovaný příběh pohladí duši. Dobrodružná komedie o tom, že opravdová radost ze života nečeká za cílovou rovinkou, ale na cestě k ní.

27.9.2016 v 13:19 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 124 | Diskuse

Eva Sádecká

Pohlazení

Schází nám. Doma, v práci. Žijeme jako cizinci. Lidé si dnes dokonce pohlazení kupují, několik dní hlazení vás vyjde na tisíce. Dovolená v říši doteků. Kdo by odolal?

27.9.2016 v 9:46 | Karma článku: 7.83 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 85 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 899
Jsem zatím student a začínající žurnalista


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.