Pavel Lopušník
- Počet článků 85
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 905x
Seznam rubrik
Pavel Lopušník
Havlovy vize zkrátka umřely (Polemika s ekonomem Tomášem Sedláčkem)
Na konkurenčním zpravodajském webu nedávno vyšel článek s ekonomem Tomášem Sedláčkem s názvem Gratuluji. Vyhozená ruská energie a české ztráty. S jedinou myšlenkou lze v textu souhlasit a to, že české firmy pravděpodobně díky embargu přijdou o část svých investic. Dál už je Sedláčkův článek veden v sentimentálním duchu, tj. ve stylu, kde bychom byli, kdybychom pokračovali ve strategii mezinárodních vztahů, kterou nastolil V. Havel. V polemickém textu ukazuji, že sám Sedláček upadá do iluzivní představy světa, který se od konce devadesátých let jakoby neměnil. Bohužel se svět mění a v těchto dobách možná dynamičtěji, než jsme schopni si to připustit a než jsou patrně někteří ochotni akceptovat.
Pavel Lopušník
Nejsme v pozici užitečných idiotů? (polemika s Bohumilem Doležalem)
Novinář Bohumil Doležal v článku nazvaném Mediální nestrannost u sestřeleného letadla otevírá cestu cynismu, píše: „Taky bychom se neměli utěšovat tím, že zlo je zatím daleko: světová válka nebude, teď jsou nejdřív na řadě baltské státy, Moldávie a Rumunsko, pak Polsko, Slovensko a Maďarsko, a my máme dobrou šanci vyklouznout. Bereme to za špatný konec. Vycházejme raději z toho, že úplně nejdřív na řadě jsme my. V roce 1989 se nám dostalo daru svobody, toho, co nepřesně opisujeme slovy svoboda, demokracie, lidská práva: přišli jsme k němu skoro zadarmo, vůbec si ho nevážíme a jsme dnes na nejlepší cestě ho prošustrovat. Jsme líné, vypasené a zároveň bezbranné ovce, nejchutnější kořist pro predátora.“ Díky těmto slovům si nejsem jistý, zda – li naopak stranění jedné či druhé straně události neotevírá cestu cynismu ještě většímu. Presumce viny, která platí u jedné či druhé strany, stejně tak jako představa mezinárodního jeviště ala filmové Hvězdné války (bílá strana – rytíři Jedi – EU, NATO x Temné straně síly – Rusko) v představě sluníčkových bojovníků, kteří si stále nejsou schopni připustit, že svět už dávno není bojem za vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. U Doležala je pak prazvláštní propojení slov svoboda, demokracie a lidská práva v kontrastu se štvavou rétorikou vyzívající k boji a sebeobětování se (u Doležala ovšem za ideály liberálů). Vrcholem je pak závěr celého článku, který jakoby demonstroval postoje věčných bojovníků se všemi a se vším. V článku se píše: „Ač to tak nevypadá, bojujeme o život. A nejde v první řadě o to, zda vůbec víme, proti komu bojujeme (ne že by na tom nezáleželo), ale zda vůbec víme, o co bychom měli usilovat, k čemu pracovat, za co bojovat – a čemu bychom měli být ochotni, protože jinak to v tomto slzavém údolí ani nejde, aspoň tu a tam taky něco obětovat.“ (http://echo24.cz/a/iqGb7/medialni-nestrannost-u-sestreleneho-letadla-otvira-cestu-cynismu)
Pavel Lopušník
A jak jste na tom s daněmi vy, pane Humle? (Glosa)
Docela určitě to mohl být jeden z mnoha příkladů českého politika, neschopného komunikovat na sociálních sítích a snižujícího se ke stylu komunikace, kterou už několik roků předvádí např. jeho stranický kolega Zdeněk Škromach a o kterém bychom se mohli dozvědět tak leda ze stránek bulváru. Výroky poslance Stanislava Humla na adresu tenistky Kvitové však posouvají už tak nízkou laťku českého politického prostředí ještě o velký kus dolů. Je ovšem s podivem, že vzbudily pozitivní ohlas u ne zrovna malého počtu našich spoluobčanů. Jak ale správně pochopila sama Petra Kvitová a její okolí, Humlovi šlo především o sebe-zviditelnění se v předvolebním období a o získání hlasů rozdmýcháváním závisti (jak jsem si všiml z komentářů zejména u lidí, kteří jsou na penězích od státu nějakým způsobem existenčně závislí – např. důchodci, nebo u levicově zaměřených, kteří Humlův komentář pochopili jako kritiku pravicové politiky, jejímiž produkty daňové ráje jsou – to, jestli tomu tak skutečně je, nechám na čtenářích samých). Huml sám se pasoval do role nového Jánošíka (nebo Robina Hooda), „od kterého nečekejte, že bude brát chudým a dávat bohatým.“ (cit. z http://stanislavhuml.blog.idnes.cz/c/417079/Petra-Kvitova-v-danovem-raji-aneb-nemohu-se-omluvit.html)
Pavel Lopušník
Praha ne-kulturní, zato plně politická? (Komentář)
V regionálních denících nedávno (publikován 21. 6. 2014) vyšel rozhovor s realitním investorem Luďkem Sekyrou, mimo jiné také sponzorem KDU-ČSL. Jeho hlavním tématem bylo Sekyrovo tvrzení, že vstup podnikatelů do politiky vnímá pozitivně. To ovšem není ten hlavní důvod, konečné rozhodnutí zda- li podnikatelé do politiky patří a zda- li je to onen osvěžující vítr pro zatuchlý český politický rybníček, to je v rukou každého čtenáře daného rozhovoru (odkaz na něj dále v článku). Jedním z témat, kterého se Sekyra v rozhovoru (díky položeným otázkám) dotknul, byla případná realizace Kaplického stavby na pražské Letné, podpořená mimo jiné i prezidentem Zemanem a některým politiky Top 09.
Pavel Lopušník
Zvítězili v Británii extrémisté? (Komentář)
„Británie už zkrátka není taková, jaká kdysi bývala,“ povzdechne si anglický lord a usrkne si trochu Sherry, jejíž chuť mu alespoň na okamžik připomene zlaté časy britského impéria. To lordovo povzdychnutí je ovšem třeba chápat v širších souvislostech. V intencích knihy The Broken Compass britského novináře Petera Hitchense lze tvrdit, že nejenom v Británii, ale v celé EU sílí hlasy hodnotově zmateného liberalismu, ve své podstatě podporujícího vše protizápadní, vytvářející identitu pseudo-evropskou (jak nazvat uměle vytvářenou identitu občana EU, jež je prezentována jako identita „evropské tradice“), která jenom demaskuje svůj globalizační charakter. Tento nový trend, jehož pilíře tvoří multikulturalismus, gender, zelená politika a co nejširším způsobem definovaná oblast lidských práv, se pomalu stává kánonem, relativizujícím hranice mezi pravolevým (konzervativním a liberálním) politickým spektrem, mezi západem a východem. Nejenom Británie v takto nastaveném prostředí relativizující původní evropské (rozuměj především západní) hodnoty ztrácí svou tvář. V souvislosti s tímto trendem se objevuje ještě jeden jev, který demaskuje ušlechtilost tohoto hodnotově vyprázdněného liberalismu. Ti, kteří nás ještě včera utvrzovali v demokratičnost svých idejí a v mírovou podstatu liberální koncepce mezinárodního prostředí, dnes každého, kdo nesouhlasí, automaticky označí za extrémistu, nacistu, xenofoba, nacionalistu, populisty či člena krajní pravice bez nároků na vyjasnění těchto termínů a argumentaci důvodu jejich užití.
Pavel Lopušník
Symbolem letošních voleb do EP je chybějící velké téma (Komentář)
Média se v několika dalších dnech po oficiálním zveřejnění výsledků do EP jistě budou předhánět v politologických analýzách nízké volební účasti v České republice (i když nejenom u nás). Příčin může být samozřejmě více, ale tou jednou (jak se domnívám snad i hlavní), na které se už nyní shodnou média a politologové napříč různými názorovými směry, je chybějící zásadní (unijní) téma (či témata). Pozn.: Komentář publikován ještě před sdělením oficiálních výsledků. Budu se také zaměřovat primárně na příčiny nízké volební účasti v ČR, i když budou určité momenty platné i pro jiné členské státy s nízkou volební účastí.
Pavel Lopušník
Zamyšlení nad pomazánkovým máslem (Polemika s L. Rakušanovou)
Novinářka Ludmila Rakušanová se ve svém sobotníku, v aktuálním (papírovém) víkendovém vydání regionálních Deníků pozastavuje nad letošními volbami do EP a svůj článek věnuje národním zájmům (sobotník nese název Vážené a milé Národní Zájmy). V jednom místě nalézáme tuto větu: „Anebo další příklad: v čím zájmu je asi boj o to, aby výrobek, předstírající v názvu něco, co v něm není, směl i nadále klamat spotřebitele, když ne v zájmu firmy, která ho vyrábí a má zadarmo reklamu?“ Nevím, zda- li novinářka nepochopila podstatu oné nepřímo zmiňované reklamní kampaně, nebo úmyslně její sdělení dezinterpretuje a bagatelizuje, snad kvůli svému sluníčkovému pohledu na EU. „Pes je zakopán“ jinde a problém je přeci jen vážnější.
Pavel Lopušník
Volby do EP nejsou evropskými volbami (Komentář)
Veřejnoprávní média, konkrétně Česká televize, už spustila informační blok, který nazvala Evropské volby (viz např. podmínky k vysílání http://www.ceskatelevize.cz/ct24/evropske-volby/268359-evropske-volby-ct-zverejnila-pravidla-vysilani/). Nevím do jaké míry neúmyslně či úmyslně mystifikuje diváky, když v nich vytváří pocit, že volby do Evropského parlamentu (dále EP) jsou volbami, které mají rozhodnout o budoucnosti celého evropského kontinentu. Česká televize však není sama, která tento mylný název používá. Spojení Evropské volby naleznete buď v titulcích a rubrikách na zpravodajských portálech, či na webech oficiálně propagujících EU. Volné (a často záměrné) zaměňování termínu Evropa a Evropská Unie se velmi často objevuje v oficiální proslovech a prohlášení čelních představitelů Evropské Unie.
Pavel Lopušník
Vliv unijní legislativy na vnitrostátní legislativu (Komentář)
Často kolem sebe slýchám, že současná podoba EU je vlastně fajn a za většinu problémů si můžeme sami, protože máme neschopné a korumpovatelné politiky. To, že máme takové politiky, jaké jsme si zvolili, je smutný fakt a o jejich morálním kreditu se s autory takovéhoto tvrzení přít nehodlám. Co však mohu zpochybnit, je část výše uvedeného tvrzení, které odráží nezájem české veřejnosti o fungování implementace unijních předpisů a nařízení do národní legislativy. Je velmi zjednodušující a obávám se, že dost pohodlné tvrdit, že za všechno, co se v nynější Unii (potažmo v jednotlivých členských státech) děje, si můžeme vlastně sami a že je současné nastavení Unie de facto v pořádku. Často takováto tvrzení vlastně banalizují sílící vliv evropské legislativy na právní systém jednotlivých členských států. Pozn. Téma není úmyslně vyčerpáno a zasloužilo by si mnohem delší prostor, než formu jednoho (byť poněkud delšího) článku.
Pavel Lopušník
Ukrajina jako pohřebiště idealistických idejí (Komentář)
O situaci na Ukrajině nelze ze vzdálené pozice středoevropana, který je odkázán pouze na zprostředkované zprávy, říct nic objektivního. Snad proto se v posledních několika dnech vyrojila celá řada bojovníků za svobodnější Ukrajinu, z nichž jedna část její budoucnost vidí v područí Bruselu, druhá v područí Moskvy. Obě pozice mi připadají jako ztělesnění českého přísloví „z louže pod okap.“ Když si prolétneme ukrajinské moderní dějiny, od „oranžové revoluce“ až po aktuální situaci, nelze věřit v trvale klidný stav této části evropského kontinentu. Jsou to často právě euro-optimisté (zatvrzele hájící současnou podobu EU), pro které se EU stala „fetišem evropského pořádku“, kteří nejsou schopni pochopit, že klid obyvatelům Ukrajiny současná Unie, která se sama potácí v problémech, rozhodně nepřinese. Aktuální problémy na východu Evropy se našinci, který se nespokojí s lacinou pózou ochránce světového míru a celoevropského blahobytu, zdají být vzdálené. Vítězství ve prospěch EU by to mohlo změnit. Pokud se tedy nyní můžeme mezi sebou hádat (hlavně virtuálně), kdo ze současné situace má větší prospěch, ve velmi blízké budoucnosti můžeme jenom počítat naše vlastní ztráty.
Pavel Lopušník
Nepůjde změna volebního systému nakonec proti voličům? (Komentář)
S poukazem na včerejší článek z iDnes (v textu na něj ještě odkážu) hnutí Ano navrhuje změnu systému na většinový a dvoukolový. Snahy tohoto hnutí nejsou první a bohužel ani posledním voláním po změně volebního systému v České republice. Často je slýcháváme zejména od příznivců velkých politických stran (českého politického mainstreamu) v období povolebních, koaličních vyjednávání.
Pavel Lopušník
Principy volného trhu „dětem“ (Glosa)
Často v dnešních dnech a z různých stran slýchávám posměch na adresu zastánců volného trhu. Ačkoli nejsem zastáncem teze, že volný trh je absolutní a všemocný i já se musím vypořádat s faktem, že trh vytvářejí lidé a že regulace (byť velmi mírná), kterou velmi často doporučují jako alternativu (nebo lépe jako řešení nedostatečností) volného trhu právě oni posměváčkové, není také samospásná a v konečném důsledku (jak se budu snažit ukázat) nebezpečná. Tady někde vznikala potřeba ujasnit si principy volného trhu jednoduchým, ale nikoli vyčerpávajícím (tj. z hlediska obsahu) způsobem. Nečiním si tedy nárok na úplné vysvětlení veškerých strastí a slastí volného trhu. Mojí ambicí je pak vytvářet spíše otázky, než podávat hotové odpovědi. Velmi často se zde bude opakovat příklad z regulace bankovního sektoru, na kterém se budu snažit ukázat, jak ušlechtilé zájmy, které k regulaci v konkrétní oblasti vedou, mohou být (v konečném důsledku) „dvousečnou zbraní.“
Pavel Lopušník
Nežijeme tak trochu postaru? (Glosa)
Svět je pro ně černý nebo bílý (a to doslova). Přijímají pouze našince a cizince či ty, kteří si dovolí vznést kritické stanovisko, automaticky posílají za hranice naší země, kde by sami měli chvilku žít. Zatvrzele hájí svobodou slova (tu vlastní samozřejmě), ale druhým ji rádi upírají ve své snaze za každou cenu přesvědčit všechny okolo, že jenom oni mají pravdu. Jsou věčně existenčně nespokojení (můžeme se ptát, čí je to vina), ale za to jim velké sebeuspokojení přináší, když mohou druhé urážet a osočovat. Dělá jim dobře, když je za to někdo pochválí, jenom s tím jsou ochotni diskutovat. Velmi často ty svoje urážky zaměňují za věcný názor, podle nich ten jediný správný samozřejmě, o kterém se domnívají, že jím plavou proti proudu. Často tak připomínají puberťáka, který vidí hrdinu v každém, kdo dokáže poslat své rodiče někam. Zásadně neargumentují, jsou spokojení s jednoduchými „pravdami“, které vnímají jako dogmatické. Naproti tomu druhé rádi poučují, hlavně o těch svých „pravdách“. Svět vnímají ploše, pochopit jiné dimenze problému je nad jejich síly a co je horší, jejich vidění je v současném Česku oblíbené.
Pavel Lopušník
Vztah EU a Evropy je vytvářen uměle (Komentář)
Ve většině diskusí (laických ale i odborných) o EU se vzájemně zaměňují dva termíny a to Evropa a Evropská Unie. Ti, kteří za současné situace uvažují o případném vystoupení své země z EU, musí počítat s tím, že na své racionální argumenty často dostanou jenom plané emocionální odpovědi. Za tu nejméně racionální považuji odpověď typu: Česká republika by vystoupením z EU přestala patřit do Evropy. Tuto odpověď většinou diskutující považují za definitivní a považují ji za natolik silný argument, že proti němu nelze nic namítnout. Je to však jeden z „argumentů“, který zpochybnit lze a který jenom ukazuje na slabiny obhajoby samotné existence současné podoby EU.
Pavel Lopušník
Profesore Masaryku, už vás zase potřebujeme (Komentář)
Po celé republiceexistují zdravotnická zařízení, kde v roli sestřiček nebo pečovatelek naleznete řádové sestry. Osobně jim tu službu, kterou vykonávají, nezávidím a nedokážu si představit někoho, kdo by je při jejich práci zatěžkával pravidlem o nežádoucí pokrývce hlavy, kterou by na přímý pokyn musely ihned sundat. Je zajímavé, že v případě jiného náboženství tato tolerance k pokrývce hlavy, jako povinné náboženské výbavy v České republice neplatí. V čem je tedy pozice dvou v islám věřících žen, které trvají na nošení šátků v profesy zdravotní sestry, jiné, než v případě jeptišek, kterým podobné náboženské pravidlo ukládá povinnost nosit pokrývku hlavy i při výkonu své profese?
Pavel Lopušník
Nebudu cestovat v posledním vagónu metra (Glosa)
Je osmá hodina ráno a já nastupuji v Holešovicích do metra. Na Muzeu přestoupím na zelenou linku A, abych se včas dostal na Floru, kde mám pracovní schůzku. V jedné ruce svírám časopis, druhou se přidržuji madla a přitom sleduji své spolucestující. Mladí mají sluchátka na uších, pár cizinců se zmateně kouká do mapy, několik lidí si dělá něco na tabletech, zbytek čučí do novin. Všichni se starají více o sebe než o druhé a koneckonců, proč ne. Problému má každý z nás až nad hlavu. Na Florenci se vagón trošku uvolní, ale sednout se mi nechce. Jezdím tady dost často a vidím, co za lidi si občas na sedačky sedá. Na některých z nich jdou rozeznat mapy vytvořené podivnými (možná i biologickými) tekutinami. Tak nějak si neumím představit, jaký pak smysl mají nové „flirtovací“ vagóny, které se teď v listopadu do pražského metra zavádějí.
Pavel Lopušník
Voliči mají, co chtěli, tak proč jsou tak překvapeni? (Glosa)
V četných povolebních komentářích byla cítit nedůvěra ve strany, které dosáhly volebního vítězství. Jen velmi málo komentářů si však položilo (podle mého soudu) zásadní otázku: „Oč voličům vlastně jde?“ Není současná situace v ČSSD jenom dovršení boje o koryta a nebylo možné tuto situaci, alespoň ze strany Haška (pána, jemuž v Brně dávají indiánské jméno „Ten, který sedí na více židlích) předpokládat? A nakonec, nečekají nás podobné revolty ve všech parlamentních partajích. Už z tohoto důvodu jsou překvapivé reakce (nad aktuální politickou situací) některých voličů minimálně úsměvné.
Pavel Lopušník
Přestávám českému voliči rozumět a asi nejsem sám (Glosa)
„Už aby ti darebáci šli do p....e!“ Vykřikovala před třemi dny na ulici v jednom nejmenovaném moravském městě jedna jeho postarší občanka. Dnes je dobojováno a s těmi darebáky a jejich případným odchodem do míst, kam nás každý posílá, ale málokdo tam skutečně byl, si nejsem tak moc jistý. Koblihy, káva a předvolební guláše možná ještě putují zažívacím traktem, aby se nakonec proměnily v pouhý produkt metabolického procesu odplavený potrubím kamsi do propadliště dějin. Jaký to symbolický konec poněkud podivných voleb, na jejichž začátku byl hněv, který teď, ve světle volebních výsledků poněkud ztrácí svůj smysl.
Pavel Lopušník
Dnes se straší komunisty, zítra třeba pravicí (Glosa)
„Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků... Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.“(úryvek z projevu V. Havla z prosince r. 1989)
Pavel Lopušník
Figurky (Glosa)
Ospalá severočeská Roudnice nad Labem se probouzí do nového dne. V mlžném oparu, který se pomalu zvedá z ulic, objevuje se plakát nejmenovaného velkouzenáře, který se chvástá tím, jak umí dát lidem práci. V jiných městech to jistě působí jako nenápadný slogan, ale tady, pro zdejší obyvatele je to nefalšovaná pěst do oka. Není to tak dávno, co zde velkouzenář přesunul výrobu několik let fungujícího masokombinátu. Více než sto lidí zde přišlo o práci a celý region se potýkal s nárůstem nezaměstnanosti.
Pavel Lopušník
Zbavme se Krhounků a Mazánků! (Glosa)
Každý rok, přesně v době zahájení školního roku, si velice rád připomínám „filmy pro pamětníky“ podle knih Jaroslava Žáka,Škola základ života!(1938) a Cesta do hlubin študákovy duše(1939). Ačkoli jsou oba filmy tematicky zaměřeny na školní prostředí, mnohé z příhod, které Žák zpracoval, toto prostředí přesahují. Určitě si z filmu Škola základ života!vzpomenete na tenisový "match", kde se jednotliví kantoři předhánějí v servilitě vůči panu řediteli a jeho choti, a pak vám je docela jasné, proč titíž učitelé, kteří se snaží vlichotit do přízně pana ředitele tak okatě favorizují šplhouna Krhnounka, který v podstatě dělá totéž vůči nim. Ve druhém filmu pak tuto roli třídního „lichotníka“ hraje šplhoun Mazánek.
Pavel Lopušník
Udržovací vláda úředníků bude možná oblíbená, ale bude efektivní?
Úřednické vlády jsou všeobecně hodně oblíbené, ale tahle charakteristika platí především pro dvě úřednické vlády po roce 1989 a to vládu Josefa Tošovského (od 2. ledna do 17. července 1998) a Jana Fischera (od 8. května 2009 – 25. června 2010). Buďme ovšem k tvrzení o oblíbenosti obezřetní. Připomeňme si, v jakém kontextu tyto vlády vznikaly. Tošovského vláda vznikla po demisi druhé Klausovy vlády, Fischerova vláda po vyjádření nedůvěry vládě Topolánkově. Obě tyto vlády tedy lze chápat jako překlenovací a sami si zkuste vzpomenout, zda nějaká z těchto vlád učinila skutečně závažný krok. Nabízí se tedy otázka, zda si v současné kritické době můžeme dovolit ten "přepych" mít úřednickou vládu?
Pavel Lopušník
Evropa se v mezinárodním prostoru pohybuje jako slon v porcelánu
Není to tak dávno, přibližně měsíc či dva měsíce zpátky, co různí představitelé EU začali vyjednávat obchodní dohody s Čínou. Nedávné zavedení antidumpingových poplatků na čínské solární panely a nejistota kolem možného příchodu čínského operátora na evropský trh ukazují, na jedné straně nejednotu EU v oblasti mezinárodního obchodu, na straně druhé nadvládu evropské byrokracie nad aktuálními potřebami evropské ekonomiky a evropského hospodářství. V následujícím Komentáři se budu zamýšlet nad důsledky tohoto přístupu.
Pavel Lopušník
Nové zákony profesora Parkinsona
Ani nevím, jestli jsem ji od někoho dostal, nebo si ji sám kdysi koupil v antikvariátu. Je to malá, útlá knížečka, rozsahem nevelkým, ale velmi obsažná. Zákony profesora Parkinsona v Česku naposledy vyšla v roce 2003 v uceleném vydání s kresbami výtvarníka Vladimíra Renčína. Já jsem ovšem pracoval se starším vydání z 60-tých let. Když jsem si tak procházel jednotlivé zákony, ať už ty, týkající se efektivity státní správy, anebo fungování státního aparátu obecně, nedalo mi to, abych přemýšlel nad jejich aktuální platností. V podstatě to, co v knize její autor Northcote C. Parkinson píše, platí i dnes, nicméně mnohé z těch zákonů, (byť se povětšinou týkají britských reálií) jakoby moderní doba překročila. Tak vznikl můj troufalý nápad doplnit ji alespoň o několik nových zákonů.
Pavel Lopušník
Stvořili jsme hvězdu, Česťo! (Komentář ke kulturnímu fenoménu)
Je klidná letní noc a obyvatelé jedné malé země buď sní svoje velké sny, dívají se na televizi, popíjejí nebo se milují. Jen dva šílení vědci nemají tohoto večera klid. Pobíhají zmateně po místnosti, v jejímž středu se nachází lůžko, pokryté bílým prostěradlem, pod nějž vedou různé drátky a hadičky. Jen tušíme, že se pod prostěradlem nachází ženská postava, jejíž obrysy bílá látka pouze kopíruje. Celé se to až nápadně podobá klasické hororové scéně. Jeden z vědců přistoupí k velké páce a zatáhne za ní. Jakýsi přístroj se kdesi v dáli roztočí a klidná letní noc se změní v děsivé řádění elektřiny. Počasí se z minuty na minutu změní ve velkou bouřku. Blesk sjede po hlavním drátu, aby se po chvíli rozdělil a zamířil pod bílé prostěradlo. Osoba pod ním se zvedá za šíleného tance dvou bláznivých vědců. „Jak ji budeme říkat, Česťo,“ prohodí po chvíli jeden vědec ke druhému. „Říkejme ji Ornella, třeba Šti- šti- ková,“ odpoví koktavě druhý a přitom se úchylně uchechtává.
| předchozí | 1 2 3 | další |
